Zamyšlení následuje po čteních:

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním stáli serafové. Jeden volal na
druhého: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem. Tu jsem zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“
 
Mezizpěv: Ž 138,1–2a.2bc+3.4–5.7c–8

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem,
žes vyslyšel slova mých úst.
Budu ti hrát před anděly,
vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.

Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost,
neboť nade vše jsi zvelebil své jméno a své zaslíbení.
Když jsem volal, vylyšels mě,
v mé duši jsi rozhojnil sílu.

Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země,
až uslyší slova tvých úst.
Budou opěvovat Hospodinovy cesty:
„Věru, veliká je Hospodinova sláva!“

Zachraňuje mě tvá pravice.
Hospodin pro mě dokončí, co začal.
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky,
dílo svých rukou neopouštěj!
 
2. čtení: 1 Kor 15,1–11

Tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.
 
Zpěv před evangeliem: Mt 4,19

Aleluja. Pojďte za mnou, praví Pán, a udělám z vás rybáře lidí. Aleluja.
 
Evangelium: Lk 5,1–11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Zázračný rybolov v Genezaretském jezeře je unikátní: nepopisuje jej žádný jiný z evangelistů. Jeho ozvěnu můžeme vidět jen v události, kterou popisuje Jan jako třetí setkání učedníků se zmrtvýchvstalým Pánem:

Zkusme do příběhu zázračného rybolovu z dnešního evangelia osobně vstoupit. Často to pomáhá pochopit smysl biblických příběhů. Nejde tu o absolutní přesnost výkladu, ale o zapojení představivosti: jako kdybych já sám stál na břehu jezera.

Je ráno, slunce vychází, začíná hřát, zvedá se lehký vítr, rybáři se vrátili z lovu, spravují a čistí sítě. Jsou rozmrzelí, protože za celou noc skoro nic neulovili, jsou unavení a těší se domů. Jenže je tam shluk lidí, kteří chtějí poslouchat učení nějakého proroka. Ten prorok chce po Petrovi, aby ho vzal na loďku a odrazil kousek od břehu, aby se na něj lidé netlačili. Kdyby to byl někdo jiný, ne Petr, asi by tomu prorokovi nevyhověl. Jenže Petr už Ježíše znal, vždyť Ježíš byl v jeho domě a uzdravil jeho tchýni – to bylo v předchozí kapitole evangelia. Možná byl Petr zvědavý, co bude Ježíš učit. A třeba zase udělá nějaký zázrak…

V evangeliu se nepíše, co to ráno Ježíš zástupům vykládal, jako by to nebylo důležité. Jako by to Petr zapomněl, když o tom příběhu s rybolovem Lukášovi vyprávěl. Ježíš chtěl po Petrovi, aby zajel na hlubinu a spustil sítě. Bible je často překládána studeným, trochu zastaralým a neživým jazykem, ale tady je i přesto v Petrově odpovědi cítit rozmrzelost: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili.“ Mistře, ty jsi tesař, nemluv mi do rybolovu, o tom vím stokrát víc než ty.

Jenže potom si vzpomněl na ta zázračná uzdravení, jichž byl svědkem – a možná čekal zázrak. Proto odpověděl: „Na tvé slovo spustím sítě.“ Třeba tak ulovím alespoň jednu slušnou rybu, možná dvě...

Takový úlovek, to by byl sice zázrak, ale takový přiměřený, rozumný zázrak. Mohlo by se to vysvětlit třeba nějakou náhodou, štěstím. Jenže plné sítě tak, že se skoro trhají? To už nemůže být náhoda. To už Petr ví, že jde o něco jiného. Že tu jde o něj.

Jaká byla Petrova reakce? „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“

Je zajímavá věc, že lidé na povolání, na Boží hlas, často reagují podobně. Vezměte si dnešní první čtení a Izaijáše: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“ Nebo povolání Mojžíše, kterému Bůh říká: „Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ A Mojžíš Bohu namítá: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Nebo Jeremijáš, který na své povolání odpovídá: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Takových příkladů bychom našli více, nejen v Bibli, ale třeba i v životopisech svatých. Možná bychom si někdy mohli popovídat o tom, jak my sami odpovídáme na Boží hlas.

Jenže Bůh bývá ve svém volání nekompromisní. „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“ – říká Ježíš Petrovi. „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!“ – řekl seraf Izaijášovi. „Já budu s tebou!“ – řekl Bůh Mojžíšovi. „Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě.“ – řekl Hospodin Jeremiášovi. „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ – řekl Ježíš z kříže u sv. Daminána, když se František modlil. „Chci, abys to byl právě ty.“ – řekl mi tenkrát otec Jiljí.

Je úžasné, jak Ježíš povolává své apoštoly. Nedělá s nimi žádný pohovor nebo výběrové řízení, neprocházejí žádnou přípravou, nemusejí absolvovat noviciát. Pojď za mnou. Hned. A neboj se.

Bůh nečeká, až budeme připravení. Jít s Bohem je velmi naléhavý úkol. A Bůh nás povolává, i když jsme křehcí a slabí, povolává nás navzdory naši chybám a pochybnostem, navzdory našim omezením a zraněním, navzdory našim hříchům, uprostřed našeho všedního života, někdy hodně komplikovaného. Nejen Šimonu Petrovi, ale každému z nás říká: Neboj se. Zajeď se mnou na hlubinu a budeš chytat lidi do sítě mého milosrdenství a lásky. Nemusíme kvůli tomu všichni opouštět své zaměstnání a svou rodinu – i když i s tím je třeba někdy počítat. Avšak, jak připomíná papež František: „V síle svého křtu je každý křesťan ‚christoforos‘, to znamená ‚ten, kdo nese Krista‘ svým bratřím.“

Amen.