Philip Baldwin je britský LGBTQ aktivista. Zaměřuje se na informovanost o HIV/AIDS a hepatitidě C, specifické problémy a témata LGBTQ křesťanů a křesťanek, a bezdomovectví mladých lidí. Je aktivním členem anglikánské církve. Žije v Londýně. Na letošní Prague Pride přijede na pozvání organizace Logos Česká republika, ekumenického společenství LGBTQ věřících a jejich přátel.

Jak ses dostal ke křesťanství? Pokud tomu dobře rozumím, už jsi byl out, když jsi konvertoval. Nebylo to náročné i vzhledem k tomu, že je v křesťanském světě docela rozšířená homofobie?

Moje cesta byla hodně zajímavá. Spoustu let jsem se považoval za ateistu nebo agnostika. Pracoval jsem jako finanční právník v nadnárodní společnosti a byl jsem hodně zaměřený na kariéru. V roce 2010 – to mi bylo dvacet čtyři – jsem byl diagnostikován jako HIV pozitivní, navíc jsem měl pozitivní test i na hepatitidu C. Kariéru jsem přitom zrovna rozjel. Když jsem se svou diagnózu dozvěděl, bylo to teprve půl roku, co jsem pracoval ve White & Case. Spoustu bolesti, která byla s tím zjištěním spojena, jsem si zvnitřnil, a soustředil se na práci. Víru jsem začal prožívat v roce 2013. Když jsem měl v práci pauzu na oběd, zašel jsem si do některého z kostelů v okolí své kanceláře, jen abych se na chvíli zastavil. Dělal jsem to tak několik měsíců a postupně jsem si začal uvědomovat, že v těch prostorách jde o víc než jen o krásnou architekturu. V létě 2013 jsem se nakonec zeptal jedné kostelnice, jestli bych si mohl půjčit Bibli. Dala mi ji s tím, že si ji můžu nechat. Na konci roku jsem se pak poprvé zúčastnil bohoslužby. A v roce 2014 jsem úplnou náhodou objevil kostel svatého Jana ve Waterloo. Do té doby jsem chodil na anglikánské bohoslužby v různých kostelích, ale i na katolické mše. Farnost u svatého Jana vede skvělý Giles Goddard, který je zároveň vedoucí pracovní skupiny pro lidskou sexualitu při Generální synodě anglikánské církve. Působí tam ještě dva další faráři, kteří jsou gayové a jsou v tom otevření. Měl jsem velké štěstí, že jsem tento kostel našel. V květnu 2015 jsem pak měl biřmování.

Rok předtím jsem skončil v práci, abych se mohl plně věnovat aktivismu, takže jsem byl v té době už poměrně známý jako aktivista. O své víře jsem veřejně promluvil poprvé až po biřmování, protože jsem si chtěl být jistý, že vím, o čem mluvím.

Lidé se mě často ptají, jestli k tomu, že jsem uvěřil, přispělo i to, že jsem HIV pozitivní. A je to tak. Už jsem zmiňoval, že jsem po tom zjištění prožíval hodně těžké období. Díky tomu jsem pak byl asi k věcem víry vnímavější. Samozřejmě svou roli sehrály i další faktory, celkově svou cestu k víře vnímám jako hodně členitou. Dá se říct, že mě k víře přivedla moje diagnóza, krásná barokní architektura a skvělí duchovní, se kterými jsem se setkal. 

Jaké principy a hodnoty jsou podle tebe společné křesťanství a LGBTQ aktivismu? 

Základ Ježíšovy zvěsti je láska. Pro křesťanství je klíčový důraz na lidskou vzájemnost a úctu k jednotlivci. Jako lidskoprávní aktivista (práva LGBTQ lidí jsou lidská práva) si myslím, že křesťané a křesťanky by měli být v usilování o větší diverzitu a inkluzi ve společnosti velmi hlasití. Mnoho křesťanských společenství ale tento přístup bohužel nesdílí. Moje křesťanská víra mě inspiruje v tom, že se k druhým lidem snažím být otevřenější a vnímavější, ale také mě inspiruje k razantnějšímu postoji proti diskriminaci LGBTQ lidí.

Setkáváš se v křesťanském prostředí s diskriminací kvůli tomu, že jsi HIV pozitivní? 

Když se v osmdesátých letech objevil virus HIV a AIDS, obracelo se hodně nenávisti proti LGBTQ lidem. Virus HIV byl tehdy některými vnímán jako mor, který postihuje promiskuitní lidi. Od té doby se přístup změnil. Také je víc léků a zdravotnických služeb pro HIV pozitivní lidi. Velký zlom přineslo objevení antiretrovirálních léků v roce 1996. Jako HIV pozitivní gay se můžu dožít vysokého věku. Jsem spokojený, zdravý a zároveň HIV pozitivní. Je velmi důležité, aby všichni lidé, kteří s HIV žijí, tedy i mimo Evropu a Severní Ameriku, měli přístup k antiretrovirálním lékům. Kolem HIV je stále hodně předsudků, ale nemyslím si, že by je dnes šířili duchovní a církve. Rozhodně tedy ne v Evropě.

Co mohou LGBTQ lidé přinést církvím a vůbec křesťanství?

LGBTQ lidé mohou zásadním způsobem obohatit život jednotlivých sborů a farností. Každý člověk je jedinečný a krásný, každý byl Bohem požehnán jedinečnými dary. Je důležité, abychom tyto dary vnášeli i do kostelů a modliteben. Sám jsem velmi aktivní ve farnostech u svatého Jana a svaté Anny, ať už službou u oltáře nebo tím, že se zapojuji do aktivit na pomoc lidem bez domova, které organizují. Farnost u svatého Jana je velmi rozmanitá. Setkávají se tam lidé různých generací, LGBTQ věřící, nebo migranti a migrantky z Ugandy. Přibližně polovina farnosti pochází z Ugandy. Vím, že ne všichni LGBTQ věřící mají tu možnost, ale přijde mi důležité ve své farnosti či sboru mluvit o své sexualitě otevřeně. Lidé, kteří jsou třeba homofobní, často změní svůj postoj na základě setkání s někým, kdo je LGBTQ. Nejdůležitější by ale pro každého LGBTQ křesťana či křesťanku – ale samozřejmě pro LGBTQ lidi celkově – mělo být nenutit se v tomhle směru do ničeho, co je vám nepříjemné.

Co ti přináší křesťanství specificky jako někomu, kdo je LGBTQ?

Moje víra je nevysychajícím zdrojem energie. Křesťanství mi toho do života dává hodně. Cítím se díky němu silnější, sebevědomější. Můj aktivismus je celkově hodně energický a rázný. Z velké části je to díky vědomí, že mě Ježíš miluje. 

Za rozhovor děkuje Jan Škrob.