Osobní reakce na prohlášení evangelikálních duchovních a prohlášení Tomáše Adámka k Prague Pride

přidáno: 27. 7. 2012 1:08, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 27. 7. 2012 1:33 ]
Tomáš Bílek -

Přiznávám, že chovám sympatie k jistému posunu v českém evangelikálním prostředí, kdy se pokládá důraz na vývoj homosexuality jako neurózy, a v té souvislosti formulace tohoto prohlášení odráží - řekněme - empatičtější tón. Pozitivně tak vnímám distancování se od teorie, že být homosexuálem je v podstatě jen a pouze volba jedince ("Homosexuální sklony však často nejsou důsledkem vědomé volby daného člověka").

Komentované texty

Naopak, určité rozpaky pociťuji nad odstavcem: "Nicméně i pokud jde o agresivní homosexuály, nepovažujeme za vhodnou cestu organizovat veřejné protesty, neboť tito lidé o takové "křesťanské" protesty vlastně stojí. Ty totiž dodávají punc oprávněnosti jejich "spravedlivému boji za toleranci". Zde bych volil jiné slovo, než "agresivní." Mám za to, že při podobných akcích jdou ruku v ruce dva motivy: boj za respekt a důstojnost člověka - homosexuála (potřeba se vyrovnat s celoživotními posměšky, ústrky a homofobií), ale také pýcha, že my (gayové) jsme "něco víc" v jakémsi emancipačním duchu, přerůstajícím až k exhibicionismu a vzpouře. Ostatně, kdyby se nejednalo o pochod na oslavu smilstva (ve smyslu toho, jak pojmu "smilstvo" rozumím) a rozpustilosti (v karnevalovém duchu), ale o protest proti "spravedlivému boji proti diskriminaci, útlaku a vraždění," zvláště ve Třetím světě, byl bych první, kdo by se k takovému pochodu aktivně připojil. Tento důraz ostatně správně položil i předseda ČEA Jiří Unger ve svém článku v Životě víry 7-8/2012. Z toho důvodu také zvažuji účast na doprovodném programu Pride, konkrétně na lidskoprávním workshopu.

Také si nejsem jist, zda se církev má v politické rovině této agendy vůbec nějak angažovat, zvláště nyní, kdy jsou předsudky mnoha homosexuálů vůči církvi tak silné. Tedy, zda raději nepřesunout veškeré nasazení na misijní, pastýřskou či "osvobozovací" službu jednotlivcům-homosexuálům.
A pokud se angažovat má, zda nemá stejným metrem zdůraznit i svůj distanc vůčiagresivním prohlášením pánů Adama B. Bartoše, Michala Kretschmera, Michala Semína, dříve Pavla Tollnera aj.

prohlášení Tomáše Adámka, které sdružení Logos považuje za oficiální

Tomáš Adámek má zato, že hledání sexuální obnovy je bezpředmětné (viz slovní spojení "bezpředmětnost takových pokusů"). Podle mého soudu je podobný závěr unáhlený, přestože autor zakusil nepochybně mnoho osobních zápasů a obtížného hledání. Umírání "starému já" a "vstávání k novému životu spolu s Kristem" je něčím velmi mlhavým a vágním, pokud nemáme onu zkušenost čerstvou. Je něčím, co jsme schopni autenticky nahlédnout až v Boží blízkosti, vštípíme-li si tento přístup jako cosi každodenního a niterného. V určitém smyslu tak nikdy nevíme, co je za příslovečným "mořem," co následuje po "sebeukřižování," co je "na druhé straně pouště." Tedy, dokud vstříc těmto místům sami nepůjdeme. Zahledíme-li se tedy do "dokonalého zákona svobody,"život již nelze "škatulkovat" podobnými kategorickými úsudky. Proto nejsem hotov souhlasit ani s výše citovaným Tomášovým tvrzením.

Dále chci Tomáši Adámkovi namítnout, že "ex-gay mluvčí" se "neodvracejí" od víry v proměnu a posvěcení (hříchem narušené) sexuality člověka (v našem případě homosexuální reaktivity). Někteří z těchto představitelů hledají před Pánem jak dál, neboť je (podle nich) metodologie reparativní terapie (RT) příliš rigidní a schématická. V té souvislosti hledají jiný model pochopení věcí než model zvaný RT.

Tomáš Adámek také uvádí: "V tom případě bych je (tj.evangelikální autory prohlášení), ale rád požádal, aby mi nějakého vpravdě seriózního terapeuta ukázali. Já o žádném nevím, a to jsem jej zhruba před 25 lety jako student evangelické teologie usilovně hledal právě také s pomocí těchto evangelikálních duchovních. Seriózní terapeuté léčící homosexuální sklony jednoduše nejsou." Jsem si vědom, že je někdy náročné hledat Boží doteky v lidech, resp.rozpoznat, kdo je skutečně inspirován Duchem, a zná takříkajíc Boha osobně. Většina z nás interpretuje věci, které zná do jisté míry zprostředkovaně. Nicméně, duchovní dary, živé slovo od Pána a pastýřský či prorocký vhled může dát jen Duch svatý. Hledejme proto Jeho samotného, jeho zjevení a moudrost "shůry." Hledejme "celým svým srdcem, celou svou silou, celou svou myslí." S politováním dávám Tomášovi Adámkovi za pravdu v tom, že pastýřů, kteří mají vhled do problematiky sexuálních neuróz, je opravdu jako šafránu. Mám jisté naděje, že tým Pastoral Care Ministries (PCM), který bude v září hostovat v Praze (viz pozvánka) nám má co dát. Jeho zakladatelce Leanne Payneové vyšlo v ČR několik knih o tématu vnitřního uzdravení, které mohu doporučit ke studiu. Řada svědectví v nich publikovaných nenechává čtenáře na pochybách, že autorka (a řada jejich spolupracovníků, jak z evangelikálního, tak z katolického prostředí) má výjimečný duchovní vhled. Tyto zdroje přinášejí také řadu svědectví z oblasti duchovního osvobození z moci temna. Zde lze nalézt i "bližší specifikaci deprivace," jak po ní volá Tomáš Adámek. Konkrétní závěry v literatuře PCM vyžadují pozorné modlitby naslouchání a také zpytování vlastního nitra. Payneová však varuje před špatným zaměřováním se na sebe, místo na Pána. Tedy před chorobnými projevy introspekce, které správně popisuje Tomáš Adámek slovy: "postupně (jsem) došel k pevnému přesvědčení, že (zkoumání příčin vzniku homosexuality) nakonec vedou pouze k pocitům ukřivděnosti a sebelítosti, nikoli blíže k Bohu a jeho království."

Závěrem snad tolik, že na zmiňovanou pražskou konferenci přijede mj. Mario Berger, jenž (podle svých vlastních slov) v sobě chová svědectví o postupné změně sexuální orientace z neurotické homosexuality k plnějšímu a zralejšímu vnímaní věcí.