O nás‎ > ‎Napsali o nás‎ > ‎

Vymětalova sodomitská lidoslužba?

přidáno: 10. 12. 2012 9:29, autor: Logos, gay křesťané
Vedle veselí, které nám všem v této době chybí, přinesl festival Prague Pride i vážná témata. V Moskvě mezitím odsoudili Pussy Riot. Velkou neznámou zůstává, jak by podobný protest dopadl u nás.


Autor: Ivan Štampach
Datum: 20.08.201
Zdroj: Deník Referendum


V uplynulém týdnu ožily ulice v centru Prahy lidmi, kteří dávali najevo, že duhu tvoří všech sedm barev. Nosili duhové prapory různých velikostí, nebo se v karnevalové rozpustilosti těmito barvami pomalovali. Praha byla kvůli nim veselejší.

Vedle veselí, které nám všem v této době chybí, přinesl festival Prague Pride i vážná témata. Probíral se partnerský život postižených. Výstava na nádvoří Národního divadla ukázala radosti i potíže atypických rodin. Romská menšina v sexuální menšině probírala svá rizika a své šance. V klubu v suterénu filosofické fakulty v Celetné se probíral duchovní život queer lidí. Zástupci tří křesťanských vyznání (římský katolík vyslaný kardinálem Dukou, evangelík a husitka, kteří se o účasti mohli rozhodnout sami) a čtyř dalších náboženství („stará víra“, buddhismus, judaismus a islám) odpovídali na otázky nějakých šedesáti přítomných. V knihkupectví U stepního vlka probíral za hojné účasti Martin C. Putna homoerotiku a mystiku u středověkého katalánského autora Raymunda Lulla.

V neděli v závěru festivalu proběhla v pražském kostele U Martina ve Zdi otevřená bohoslužba. Kritici Prague Pridu ji výsměšně označili jako Vymětalovu sodomitskou lidoslužbu. Mikuláš Vymětal, farář pražského seniorátu Českobratrské církve evangelické pro práci s mládeží asi leží těmto lidem v krku mimo jiné pravděpodobně tím, že projevuje solidaritu i s jinými menšinami, navštěvuje s radostnou zvěstí a reálnou pomocí například romské komunity tam, kde jsou v ohrožení. Vloni, u příležitosti prvního festivalu v Praze proběhla bohoslužba U Jákobova žebříku v pražských Kobylisích a vypadalo to, že s festivalem není přímo spojena. Letos Vymětal poskytl kostel, v němž slouží, přímo v epicentru dění blízko pražské Národní třídy, a provázel nějakou tu stovku či o něco více přítomných odpolední bohoslužbou. Aktivně se na ní podílelo dalších několik lidí v talárech i v civilu. Nebyla to však bohoslužba jeho a jejich, ale všech nás přítomných.

Označením shromáždění v evangelickém kostele v centru Prahy výrazem lidoslužba, trefili kritici nevědomky hřebíček na hlavičku. Ježíš v Markově evangeliu o sobě říká: Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mk 10, 45). Dává to do souvislosti s výzvou, aby jeho učedníci neusilovali o moc a panování nad lidmi. Křesťanství stojí a padá tím, že Bůh není dostupný jinak, než v příběhu člověka. V příbězích dějin spásy a nakonec v příběhu, jímž tyto dějiny vrcholí, v událostech života Ježíše Krista. Jeho slovy a činy Bůh promlouvá k lidem a jedná s lidmi. Proto také je každá křesťanská bohoslužba lidoslužbou. Dokonce ji tak křesťané tradičně označili. Bohoslužba Kristovy církve je liturgie. Toto slovo řeckého původu souvisí se slovem laos – lid, je to služba lidu, resp. veřejná služba. V křesťanském shromáždění slouží lidé Bohu chválou a děkováním, a to se dělo také u Martina ve Zdi. A Bůh slouží lidu tím, že při četbě Bible a kázání jedná a mluví.

Bylo to prý shromáždění sodomitské. Sodomští obyvatelé zacházeli krutě s válečnými zajatci a ponižovali je. To je sodomský hřích. Je to hřích souvisící především s militaristickým šílenstvím, které je v rozporu s tím, jehož prorok Izaiáš nazývá Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje (Iz 9, 5).

Na začátku sobotního průvodu Prague Pride na Václavském náměstí obklopili sousoší sv. Václava a svatých Ludmily, Prokopa, Anežky a Vojtěcha pravděpodobně příznivci iniciativy D.O.S.T. Na dotaz jedné z organizátorek potvrdili, že přišli bránit svatého Václava. Možná si mysleli, že průvod chce národní a náboženský symbol nějak, snad svou pouhou přítomností, znectít.

Jiný pokus mocensky hájit náboženské symboly shodou okolností proběhl ve dnech festivalu 1611 km na východ od Prahy. V Moskvě podle soudkyně, jejíž proslov přímo přenášela média po celém světě, se odsouzené Naděžda Tolokonnikovová, Jekatěrina Samucevičová a Marija Aljochinová provinily proti právu mimo jiné tím, že v blízkosti ikon pronášely vulgární slova. Jejich výtržnictví a chuligánství spočívalo v tom, že kritizovali různé formy diskriminace a propojení putinovského diktátorského režimu s pravoslavnou církví, toto nové spojení trůnu a oltáře, toto posvěcení imperiální moci.

Nejsem si jist, bylo-li rozhořčení některých pravicových politiků a jejich příznivců nad moskevským procesem a nad tím, že už zase zavírají muzikanty (název pořadu v pražské Lucerně 15. května letošního roku), zcela upřímné. Soud v intencích jejich ideologie potrestal Romana Smetanu za přimalování tykadel politikům na politických plakátech. Prezident pronáší cosi jako druhé kázání na náboženském obřadu troufale označeném jako národní pouť (28. 11. 2011 ve Staré Boleslavi) a o necelý měsíc později byl církevní pohřeb Václava Havla označen jako státní pohřeb. Znázorňuje se tak církevní posluhování moci založené antikristovské neoliberální ideologii.

Idylické tokání narušili prezidentovi poradci Jaroslav Kuba a Petr Payne, který se v Parlamentních listech vyslovil, že církev, která si nárokuje dokonce i majetek, který neměla ve vlastnictví, se stane nejen bohatou, jako nikdy v historii, a také opovrhovanou, jako nikdy. Je však velkou neznámou, jak by podobný protest, třeba taky punková modlitba k Bohorodičce, aby zemi zbavila Klause, dopadl u nás. Donedávna by se dala čekat nanejvýš pokuta. Byl by to test sekulárního, pluralitního a demokratického charakteru našeho státu. Heroičtí obránci svatého Václava naznačují jednu možnost. Z kazatelů karatelů lemujících cestu od sv. Václava na Střelecký ostrov na Vltavě blízko Národního divadla čišela marnost, smutek a beznaděj. Byli spíše politováníhodní. To by spíše ukazovalo, že náboženství založené na represi nemá v této zemi valnou šanci.

Kéž by o duchovním aspektu života platilo i u nás v Česku: Kde je Duch Páně, tam je svoboda (2 K 3, 17).