Jak se rodil Logos. Pohled do minulosti od Dagmar Křížkové


Dagmar Křížková je zakladatelkou a bývalou členkou našeho sdružení. Jako věřící lesbická žena se dokáže dobře vcítit životních příběhů gejů a leseb. Její postřehy a rady Vás mohou vhodným způsobem nasměrovat k dalšímu řešení problémů. 
(Redakčně upraveno.)






Ve svém příspěvku bych Vás ráda seznámila s historií organizovaného lesbického a gay křesťanského hnutí v naší zemi.

"Trápila jsem se pochybnostmi, zda má homosexuální orientace není na překážku mému členství v řádu." 

Když jsem si na konci sedmdesátých let začala uvědomovat svou sexuální orientaci, zdálo se mi zprvu, že jsem snad jediný homosexuální křesťan ve světě. Nejenže jsem nevěděla o jiných homosexuálních křesťanech, ale vlastně jsem osobně neznala vůbec homosexuálního člověka a to málo, co jsem o homosexualitě věděla, jsem věděla ze „Studny osamění“, románu, který se mi dostal do rukou během mých středoškolských studií. Situace byla pro mne o to složitější, že jsem v této době již byla členkou řeholního institutu (byť tajnou – do r. 1989 u nás řeholní řády nesměly svobodně působit) a trápila jsem se pochybnostmi, zda má homosexuální orientace není na překážku mému členství v řádu. Zároveň jsem si uvědomovala, že mi nejde jen o řešení mé osobní situace (řeholní život mě navíc tehdy zcela naplňoval), ale cítila jsem se volána prošlapat cestu v církvi i svým sestrám a bratřím, které jsem tehdy neznala, ale jejichž existenci jsem přece jen tušila. Otázka homosexuality byla až do r. 1989 v naší společnosti tabuizována a v křesťanských církvích a společenstvích (včetně společenství řeholních) to platilo dvojnásob.

"Podstatné pro mě bylo, že se v nechvalně proslulém Ratzingerově dokumentu mluví o pastoraci homosexuálních osob a že kněží a řeholní osoby jsou k ní vyzýváni."

Po letech, kdy jsem se těmito otázkami trápila sama, se mi v říjnu r. 1989 při návštěvě Krakova dostala náhodně do rukou publikace o homosexualitě, v níž jsem nalezla i kapitolu věnovanou homosexualitě a náboženství. Narazila jsem zde i na výňatek z nechvalně proslulého dokumentu kardinála Ratzingera O pastoraci homosexuálních osob, který byl adresován biskupům katolické církve. Snažila jsem se textem prokousat, ale jelikož polsky neumím, pochopila jsem z obsahu dokumentu velmi málo. Podstatné pro mne ovšem bylo, že se v něm mluví o pastoraci homosexuálních osob a že kněží a řeholní osoby jsou k ní vyzýváni.

"Doporučil mi, abych se účastnila psychoterapeutických skupin pro homosexuální ženy a muže..."

Krátce po listopadové revoluci r. 1989 jsem se sešla se sexuologem dr.Antonínem Brzkem, který je v naší zemi znám tím, že se již dlouhá léta věnuje otázce homosexuality, a svěřila jsem se mu se svým záměrem věnovat se pastoraci homosexuálních lidí. Dr. Brzek mou iniciativu ocenil, ale zároveň mě upozornil na to, o jak složitou otázku se – zejména v katolické církvi - jedná a že oficiální postoj katolické církve zamítá možnost stejnopohlavního partnerství a tudíž i případné pastorační aktivity by dle církve měly z tohoto postoje vycházet. Dr. Brzek si však byl dobře vědom, že takto vymezená nabídka pastorace může oslovit jen menší část homosexuálních věřících. Doporučil mi, abych se účastnila psychoterapeutických skupin pro homosexuální ženy a muže, které na půdě Sexuologického ústavu vedl již od počátku 80. let pan dr. Slavomil Hubálek. Tato zkušenost mi měla umožnit hlouběji proniknout do problémů homosexuálních lidí.

S odstupem času mohu říci, že to pro mne byla zkušenost klíčová, která v následném období přispěla k radikální změně mého života a vyústila v brzké době v můj odchod z řeholní komunity a založení skupiny Logosu.

"Tváří v tvář životním zkušenostem, těžkostem a touhám lesbiček a gayů jsem stále více ztrácela přesvědčení, že jedinou správnou cestou pro homosexuálního křesťana je cesta pohlavní zdrženlivosti a celibátu." 

Přestože jsem zpočátku měla snahu pochopit a respektovat učení církve o homosexualitě a mé první kroky na poli pastorace homosexuálních lidí nalezly podporu i u mé tehdejší řeholní představené, tváří v tvář životním zkušenostem, těžkostem a touhám lesbiček a gayů jsem stále více ztrácela přesvědčení, že jedinou správnou cestou pro homosexuálního křesťana je cesta pohlavní zdrženlivosti a celibátu. Nesympatie nezískaly ani charismatické skupiny sdružené v hnutí Exodus, které jsem osobně poznala v květnu 1991, kdy jsem se skupinou přátel navštívila konferenci Exodu v Holandsku. Tyto skupiny byla ve svém odmítání homosexuality mnohem důslednější než katolická církev; odmítaly nejen homosexuální partnerství, ale i homosexuální cítění a již samotnou homosexualitu považovali za hříšnou. Byly přesvědčeny, že homosexualitu lze léčit a uzdravit a pyšnily se uzdravenými a „šťastně“ ženatými gayi, jejichž – již na první pohled zvýšený – neuroticismus byl výmluvnější než všechna jejich slova…

Také mě pobavilo, že během četných přestávek na kávu ex-gayové zásadně vyhledávali společnost mužů, zatímco se mnou a mou přítelkyní se bavil – kromě přítomných žen – pouze jeden heterosexuální muž.

Hnutí Exodus má dodnes několik málo stoupenců i v naší zemi, ovšem vzhledem k jejich malému zájmu o skutečný dialog jsou kontakty Exodu a Logosu minimální a spíše náhodné.

Na počátku byl inzerát  

A teď se již dostávám k vlastní historii skupiny Logos: na počátku byl inzerát , který jsem v létě r. 1990 podala do Katolického týdeníku a v němž jsem se obracela na aktivní i pasivní zájemce o pastorační péči lesbiček a gayů – tedy jak zájemce, kteří by pastorační péči poskytovali, tak ty, kdo cítí jejich potřebu. Zaujalo mě, když jsem se při svém pozdějším pobytu v Anglii dozvěděla, že podobný krok – tedy inzerce v novinách – stál i u zrodu některých zahraničních gay a lesbických křesťanských skupin.

Na můj inzerát odpovědělo asi 15–20 lidí. Byla to velmi různorodá skupina lidí s různými očekáváními. Nechyběli mezi nimi ani ti, kteří byli odhodláni gaye léčit… Naštěstí se mi ozvalo také několik lidí, kteří se již před listopadem 1989 scházeli ve smíšené křesťanské skupině, kde bylo kromě lesbiček a gayů i několik heterosexuálních lidí, a kteří nyní měli zájem na tuto aktivitu navázat.

Pozvala jsem všechny ty, kdo mi odpověděli na inzerát, na faru do Štěkně v jižních Čechách. Bylo to začátkem listopadu 1990. Tohoto setkání se zúčastnilo i několik kněží, z nichž zvláště jeden vyjádřil velmi srdečně a upřímně pochopení pro obtížnou situaci lesbiček a gayů v církvi, čímž vzbudil zjevnou nevoli jednoho z účastníků setkání, který zastával spíše postoj hnutí Exodus a byl rozčarován tím, že u zmíněného kněze nenašel jednoznačnou oporu a obdiv pro zvolenou cestu odříkání.

S odstupem několika měsíců následovala ještě další dvě setkání, která sloužila jak ke vzájemnému seznámení účastníků, tak k seznámení se s danou problematikou.

"Proto jsme se s přítelkyní Elenou rozhodly, že napřed strávíme několik měsíců v zahraničí, a trochu se v této oblasti zorientujeme."

V této době se můj osobní život vykrystalizoval v rozhodnutí odejít z řádu, žít v partnerském vztahu a založit skupinu pro věřící lesbičky a gaye. Byl to obtížný krok – chyběly mi nejen zkušenosti, ale i potřebné informace a jakákoliv literatura týkající se homosexuality a křesťanství. Proto jsme se s přítelkyní Elenou rozhodly, že napřed strávíme několik měsíců v zahraničí, a trochu se v této oblasti zorientujeme. Původně jsme plánovaly cestu do USA, ale nakonec jsme v září 1991 odjely do Londýna. Byla to šťastná volba. V Londýně jsme se brzy zkontaktovaly s Křesťanským hnutím lesbiček a gayů i s jednotlivými skupinami – katolickými i protestantskými. Několikrát jsme navštívily i bohoslužby konané Metropolitní komunitní církví. Spřátelili jsem se s anglikánským knězem, který žil již téměř 20 let se svým přítelem a v době našeho pobytu v Anglii se ke svému vztahu veřejně přiznal.

S pomocí přátel, kteří nám také opatřili potřebnou literaturu, jsme se během několika měsíců zorientovaly v dané problematice, což nás posílilo v našem odhodlání vybudovat potřebné sociální a duchovní zázemí i pro křesťanské lesbičky a gaye v naší zemi. Naše rozhodnutí a plány začaly nabývat konkrétnějších obrysů. Když jsme se v únoru 1992 vracely s Elenou do vlasti, měly jsme již vymyšlený nejen název pro naši budoucí skupinu, ale měly jsme i rámcovou představu o její náplni, a tu jsme v následujících měsících a letech postupně realizovaly.

Stojí za zmínku, že v době našeho návratu do Prahy pořádalo Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském sérii setkání, která byla věnována problémům lesbiček a gayů v církvi. Některá z těchto setkání nesla zřetelný rukopis Exodu (např. setkání s ženatým ex-gayem a jeho chotí, kteří přijeli z Holandska), jiná chtěla snad spíše mapovat situaci. Celá tato akce vyzněla – dle mého soudu  –  poněkud rozpačitě, nicméně i ona se stala odrazovým můstkem pro některé budoucí členy Logosu, kteří se během těchto setkání seznámili také se mnou a mými přáteli.

Logos se začíná pravidelně scházet v Kobylisích a vydává časopis

Od června 1992 se Logos – ekumenické společenství věřících či víru hledajících lesbiček, gayů, jejich rodin a přátel – začal scházet v pravidelných měsíčních intervalech (každou 1. neděli v měsíci) na faře Českobratrské církve evangelické v Praze 8 – Kobylisích. Bylo to zásluhou nevšední vstřícnosti tehdejšího faráře, pana Jiřího Petra Štorka a jeho farního sboru.

Prvních několika setkání se zúčastnilo kolem 10–15 lidí, většinou jsem se navzájem znali a otevřeně si povídali o svých těžkostech a osobních osudech. Také nás velice zajímala nezaujatá interpretace bible, zvl. míst vypovídajících o homosexualitě. Tento pro mnohé z nás nový a osvobozující pohled nám otvíral pan farář Štorek, kterých se našich setkání pravidelně účastnil. Teprve posléze, když jsem se daného tématu „nasytili“, jsme byli schopni se zajímat o bibli a víru v širších souvislostech, naše setkání přestala být monotematická, začali jsem přemýšlet o tom, jak oslovit širší okruh lidí, než ten, který se účastnil našich pravidelných setkání. Tak vznikl v roce 1993 nápad začít vydávat časopis věnovaný teologické a literární reflexi otázek spojených s vírou a homosexualitou, který by mohl oslovit lidi v církvi i mimo ni a přispět k osvětě. Myslím, že se tento záměr zdařil. Na stránkách časopisu Logos po dlouhá léta přinášel rozhovory se zajímavými osobnostmi, recenze zahraničních publikací, které většinou dodnes marně čekají na vydání v českém jazyce, informace o aktuálním dění u nás i v zahraničí atd. Kromě toho Logos pravidelně přispíval i do tehdejšího kulturně  –  společenského měsíčníku pro lesbické ženy a gaye, jenž vydávalo Sdružení organizací homosexuálních občanů, SOHO revue.

Zakládáme Gay linku pomoci

Zvyšující se okruh lidí,kteří nás kontaktovali se svými problémy, nás přivedl na myšlenku založit Gay linku pomoci, která funguje od října 1994 na půdě SOS centra Střediska křesťanské pomoci Diakonie Českobratrské církve evangelické.

Na činnost linky navazovala po jisté období také socioterapeutická skupina, lesbické ženy a gayové se mohli obrátit také na sexuologickou poradnu. Důležitou součástí aktivit Logosu byly výlety a klubová setkání.

Pravidelných nedělních schůzek, které se konaly každou 1. neděli v měsíci, se účastnilo v polovině devadesátých let kolem 40–60 lidí, ale okruh těch, které Logos svou činností oslovoval, byl mnohonásobně vyšší. Logos v průběhu devadesátých let založil pobočku v Havířově a Brně, udržoval – byť ne zcela pravidelně – kontakty s našimi slovenskými přáteli. Od r. 1992, kdy jsme s Elenou navštívily konferenci Evropského fóra křesťanských skupin lesbiček a gayů ve Švýcarsku, udržoval s Fórem pravidelné kontakty, které se posílily zejména konferencí v r. 1994 na Slovensku, a v r. 1997 na konferenci v Toulouse byla skupina Logos přijata za členskou skupinu Fóra. Zároveň jsme se, s pomocí našich švédských přátel, ujali úkolu zprostředkovat kontakty s křesťanskými lesbičkami a gayi z východních zemí, pro něž je přímý kontakt s Fórem díky velkým vzdálenostem a nám dobře pochopitelným finančním nesnázím obtížný.

"Při pohledu zpět vzpomínám s vděčností na všechny, kteří nám s velkorysostí a trpělivostí pomáhali uvést v život všechno to dobré, co jsme prožili, i na ty, kteří nás podporovali svými modlitbami. Doufám, že ani v příštích letech nebudou Logosu chybět obětaví a tvůrčí lidé, kteří převezmou štafetu a ponesou ji dál."