Logos 1992–2012. Logos je nejstarší doposud existující LGBT organizací v České republice. ¨

Byla založena řádovou sestrou, nyní psychoterapeutkou Dagmar Křížkovou a jejími přáteli v červnu 1992.

Během uplynulých 20 let Logos působil na několika místě země, například také v Mostě a Chomutově, vydával časopis, mediálně vystupoval, ale především sloužil komunitě věřících lidí. 

~
Text připravil Tomáš Adámek 






Gay křesťané a lesbické křesťanky. Co s námi? Počátky

Na počátku naší historie byly osobní příběhy jednotlivců, z nichž významná část vyrůstala a dospívala v průběhu normalizačních 70. a 80. let 20. století. 
Každý z těchto příběhů je ovšem jedinečný a neopakovatelný, ale přesto lze mezi nimi vystopovat některé společné rysy. Jedním z nich je napohled banální skutečnost, že mnozí z nás nalezli osobní víru zhruba ve stejném věku, kdy jsme si začali uvědomovat svou odlišnost v sexuální oblasti, nebo jen o málo později. 

Homosexualita byla tehdy jedno velké tabu jak ve společnosti, tak v církvi; v hlavním městě sice už vznikaly první polooficiální podniky a kluby, kde se gayové mohli scházet bez velkého nebezpečí, ale tam nás křesťany srdce netáhlo. Hledali jsme nikoli povyražení, ale společenství věřících homosexuálních osob, s nimiž bychom se mohli sdílet ve víře a osobních duchovních zápasech. Nic takového ovšem v celé naší zemi neexistovalo, proto jsme ve svém trápení zůstávali většinou zcela osamoceni. Jedni o druhých jsme možná tušili, ale neodvažovali jsme se navzájem zeptat, zda na tom někdo jiný náhodou není podobně. 

Hledání sebesama, hledání společenství

S pádem železné opony padly také mnohé další bariéry nejen ve společnosti, ale také uvnitř nás samotných. Začali jsme se rozhlížet kolem sebe, číst gay a lesbické inzeráty nebo si sami podávat vlastní. Někteří z nás se opakovaně spálili, možná také trochu popálili jiné, ale nepřestali jsme hledat. Tušili jsme, že homosexuálních křesťanů je všude kolem nás mnohem více, než je na první pohled patrné, a že hledají pravé a nepokrytecké společenství právě tak jako my. Žili jsme možná až příliš samotářským životem, ale přitom jsme dobře chápali, že jsme stvořeni ke společenství – jak tomu úzkému partnerskému, tak širšímu společenství víry. 

Ne u všech byla sexuální orientace zcela vyhraněná. Někteří z nás se vážně zabývali myšlenkou, že by snad zvládli i život v heterosexuálním manželství – zvláště pokud se setkali s konkrétní nabídkou osoby opačného pohlaví. Ani v takovém případě však většinou nebyla naše motivace dost hluboká, tělesná a citová přitažlivost dostatečně silná, abychom se tento práh odhodlali překročit. Proto zase jiní zvažovali život v celibátu a někteří se pro něj skutečně rozhodli. Jenže pro nás ostatní, ač jsme se snad upřímně o celibátní život pokoušeli, se to ukázalo jako neschůdná cesta. Vnějškový celibát nejenže nás nevedl k čistotě, ale naopak nás více vzdaloval ostatním lidem, a možná v konečném důsledku i Bohu.

Napravovat nedokonalé Boží stvoření?

Svěřovali jsme se psychologům, sexuologům, pastorům i zpovědníkům; kromě inzerátů to byl další způsob, jímž jsme si postupně kolem sebe vytvořili okruh věřících přátel různých vyznání, kteří se otevřeně přiznávali ke své víře, ale také ke své homosexuální orientaci. Hned v roce 1990 a pak v následujících několika letech se malá skupinka kolem Dagmar „Bernadetty“ Křížkové vypravila na západ od našich hranic na konference ex-gay hnutí Exodus, abychom posoudili, zda nás jejich „reparativně-terapeutický“ přístup může v něčem inspirovat. Tyto konference byly pro nás významnou zkušeností, ale mezitím jsme se ovšem setkávali také s gay křesťany, kteří hovořili zcela jiným jazykem. Nepokoušeli se napravovat nedokonalé Boží stvoření, a jediným jejich úsilím bylo žít čestným a pravdivým životem před Bohem i před lidmi. Mnozí žili v trvalých homosexuálních vztazích; setkali jsme se dokonce s heterosexuálními duchovními, kteří těmto stejnopohlavním svazkům udíleli požehnání. 

Přijali nás jako přátele

Tou dobou jsme se ještě nedokázali jednoznačně přiklonit k žádnému z těchto dvou přístupů. Když jsme se ale v roce 1992 dozvěděli, že v evangelickém kostele v Praze-Kobylisích působí farář Jiří P. Štorek, který se pastoračně věnuje mimo jiné sexuálním delikventům v bohnické léčebně, vypravili jsme se za ním, zda by nám umožnil se na kobyliské faře pravidelně scházet. Jeho reakce předčila všechna naše očekávání: nejenže se na nás nedíval jako na devianty a potenciální delikventy, ale přijal nás jako vzácné přátele, jako bratry a sestry v Kristu. Svůj postoj dokázal přesvědčivě zdůvodnit i před staršovstvem sboru a v následujících letech se pravidelně účastnil našich setkání a připravoval bohoslužby. Jeho biblicky fundovaný výklad textů týkajících se homosexuality byl pro nás nesmírně osvobozující a mnohým pomohl znovu najít cestu k víře. 

 „Logos“ a občanské sdružení Logos

Název LOGOS pochází pravděpodobně opět z dílny Dagmar „Bernadetty“ Křížkové. Jedná se o biblický, potažmo novozákonní řecký výraz, který znamená jednoduše „slovo“. Pak ovšem zejména „Slovo“ s velkým S, které se stalo tělem v Ježíši Kristu. Shodou okolností se v něm objevují právě písmena L a G, což mohlo někomu evokovat výrazy „lesbian“ a „gay“; vnímali jsme to tehdy jako nenápadnou připomínku, že toto Boží Slovo je zde také pro nás; že v Božím plánu máme své místo, že je v něm s námi počítáno. 

Jako občanské sdružení byl Logos zaregistrován v roce 1994. Naším významným cílem v občanské rovině byla aktivní podpora přijetí zákonné normy o registrovaném partnerství, k němuž nakonec opravdu došlo v roce 2006. Některým mohlo tehdy připadat, že tím naše poslání bylo naplněno a Logos ztratil dosažením tohoto cíle smysl své existence. Jiní však hleděli ještě dále a pochopili, že nejde jen o občanský aktivismus a všeobecně osvětovou činnost, ale především o pestré a mnohotvárné společenství víry, které teprve nyní se mohlo začít naplno rozvíjet. 

Most, Chomutov, Havířov, Ostrava, Brno, Praha

Za prvních dvacet let existence Logosu se v něm vystřídalo nepochybně několik stovek lidí. Ne všichni přicházeli pravidelně a ne všichni nepřetržitě; svou roli hrály mimo jiné i značné geografické vzdálenosti, které už v devadesátých letech vedly ke vzniku místních skupin Logosu v Brně, Havířově a Mostě, ačkoli ty měly jen omezenou dobu působení. Dokonce i samotný pražský Logos prošel ke konci první dekády 21. století hlubokým útlumem, kdy jej nad vodou udržela jen vytrvalost několika jednotlivců a neustávající podpora kobyliského sboru v čele s faráři Tomášem Drobíkem a Milošem Rejchrtem, kteří se duchovní péči o Logos věnovali po úmrtí Jiřího P. Štorka v roce 2003. 

Nahoru, dolů, nahoru

Kolem roku 2010 se Logos začal postupně probouzet k novému životu. Znovu krystalizují místní společenství v Brně a Ostravě, také v Praze se objevují nové i staronové tváře. Nejsme společenstvím dokonalých a bezhříšných lidí, ale spojuje nás touha společně se modlit a naslouchat Božímu slovu. Naším předním současným cílem je dostat Logos do povědomí v křesťanských církvích i v gay minoritě, aby se zvýšila šance, že nás naleznou ti, kdo procházejí podobnými zkušenostmi a zkouškami víry jako my. I z tohoto důvodu jsme se po určitém počátečním váhání zapojili již do prvního ročníku Prague Pride v roce 2011 a v této tradici se chystáme pokračovat. Ve spolupráci s farářem Ondřejem Kolářem se chceme podílet na širším společenství kobyliského evangelického sboru a budovat kontakty i s dalšími církvemi včetně katolické, k níž se mnozí z nás s vytrvalou nadějí hlásí.