Místní skupiny‎ > ‎Praha‎ > ‎Co se děje v Praze‎ > ‎

Kázání ze společné bohoslužby s kobyliským sborem

přidáno: 16. 12. 2015 15:50, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 16. 12. 2015 15:52 ]
Kázání Tomáše Adámka ze společné bohoslužby Logosu a evangelického sboru v Praze-Kobylisích v kostele U Jákobova žebříku z neděle 22. listopadu 2015:





Žalm 72 uzavírá druhou knihu žalmů a je nadepsán jako Šalomounův. Tím vybočuje z převážně „davidovské“ žalmové řady. Ačkoli jeho autorem není nejspíš ani David, ani Šalomoun, královské téma je v něm na první pohled patrné.

Nejvyšším králem je ovšem Hospodin. On je králem nad všemi králi, soudcem nade všemi soudci, a také svými soudy aktivně vstupuje do lidských příběhů: zastává se chudých, slabých, bezmocných a odstrkovaných. Na těch Hospodinu především záleží a jejich ochrana je také předním smyslem jeho zákona – tóry, a vlastně pak i všech ostatních zákonů.

Odpovědností krále i všech dalších pozemských autorit je především přijmout od Boha toto pověření. Zákon platí především pro ty, kdo mají v rukou moc a snadno podlehnou pokušení připadat si beztrestní, dokonce zákon zneužívat proti jeho smyslu k šikanování slabých.

Nevíme přesně, jak je tento žalm starý, ale jeho původ můžeme vytušit v době davidovských králů. Občas mohl dostat trpce ironickou příchuť: třeba ve chvíli, kdy na trůn usedl Šalomounův syn Rechabeám (Roboám), který svým poddaným žádajícím jej o úlevy arogantně vzkazuje: „Můj otec vás trestal biči, já vás budu trestat důtkami.“ Reakcí pak ovšem byla vzpoura velké části jeho poddaných a vznik severního izraelského království.

Pokud tento žalm už tehdy existoval, pak v Šalomounově královském domě se jeho očekávání nenaplnila. Je zde ovšem ještě druhá možnost: že vznikl teprve v reakci na tyto události, nebo dokonce nějaké ještě pozdější, ale velmi podobné. Všichni následující králové byli poměřováni podle toho, jak nakládali se svými poddanými a jmenovitě s těmi nejchudšími: zda se jich zastávali a hleděli jejich úděl ulehčit, nebo je arogantně přehlíželi a vysávali.

Po zániku davidovského království a na konci babylonského zajetí se stal v Izraeli mimořádně populárním perský král Kýros. Dějiny sice píší vítězové a vítězství zřídka bývají nekrvavá, ale Kýros se natrvalo zapsal do paměti svých poddaných především jako panovník, který „propustil zdeptané na svobodu“. Jedná se o jediného neizraelce, kterého bible označuje jako Hospodinova pomazaného.

Další králové cizí i židovští však už přinášeli jen nová a nová zklamání. Ať už to byl despotický Antiochos z rodu Seleukovců, intrikánští a navzájem rozhádaní Hasmoneovci - potomci Makabejských povstalců, nebo nakonec paranoidní megaloman Herodes vládnoucí už jen symbolicky pod římskou kuratelou. Kdy už konečně přijde nějaký nový mesiáš – spravedlivý král, který se zastane chudých a přinese jim radostnou zvěst?

O několik desetiletí později se o jednom takovém králi začalo mluvit, jenomže to už byl nějakou dobu po smrti. Nikdy vlastně neseděl na trůně, ačkoli prý pocházel z královského rodu. Nějaký rok nebo dva kázal v galilejských městečkách, že se přiblížilo Boží království a že brzo přijde toužebně očekávaný Syn člověka, který bude lidi soudit podle jejich „lidskosti“ či „nelidskosti“; podle jejich přístupu k chudým, které sám bude zastupovat. Nakonec skončil o velikonočních svátcích v Jeruzalémě na kříži s posměšným nápisem „král Židů“.

Tvrdilo se však o něm ještě něco jiného: že vstal z mrtvých a sedí na pravici Boží. Že vlastně on sám je tím Synem člověka, který přijde soudit živé i mrtvé. Později si kdosi vzpomněl na vyprávění, které někde zaslechl, že po jeho narození se mu přišli poklonit velmožové z cizích krajin, a pohotově je včlenil do svého evangelia. Někdo další pak dal už hotový text do souvislosti s naším žalmem, a tak pravděpodobně vznikla tradice o klanění králů, kteří přinášejí své dary dítěti v jeslích.

Dokonce i v těch zemích, kde se monarchie dodnes udržela, má král nebo královna spíš jen symbolickou a ceremoniální funkci. Kdo je tedy dnes tím skutečným „velmožem“? Rozhádaný parlament vzniklý z vůle lidu? Z nouze narychlo poslepovaná a nesourodá koaliční vláda? Přímo zvolený prezident, který se cítí být především hlásnou troubou mínění většiny? Nebo všelijací oligarchové, lobbisté, šedé eminence a mediální magnáti? Možná v různé míře všichni.

Dnes otázka nestojí tak, kolik procent z těch zmiňovaných současných „velmožů“ jsou věřící v tradičním náboženském smyslu. Spíše zda a nakolik uznávají nad sebou nějakou vyšší normu, vyšší autoritu; skoro se chce citovat název staršího českého filmu – vyšší princip. V demokratické společnosti byl však každému z nás svěřen určitý podíl na moci. Nikdo z nás není všemocný, ale každý zmůže něco. Snad je každý z nás jen nepatrnou kapkou v oceánu; přitom jsme však všichni odpovědní za to, aby v naší společnosti vládlo právo, spravedlnost a ohled vůči chudým.

Přímluvné modlitby z pobožnosti (volně inspirováno knihou Anselma Grüna Sieben Tröstungen):

Pane, prosíme o radost,
která mírní zármutek a prozařuje život,
Pane, prosíme o pláč,
který tiší bolest a hojí rány,
Pane, prosíme o soucit přátel,
o které se potřebujeme opřít na našich cestách,
Pane, prosíme o poznání pravdy,
před kterou často zavíráme oči,
Pane, prosíme o odpočinek těla i ducha,
abychom načerpali sílu jít dál,
Pane, prosíme o modlitbu,
která sjednocuje naše srdce s Tebou,
Pane, modlíme se za všechny, kteří bloudí,
aby našli cíl své cesty v Tvé náruči a zakusili Tvou lásku.

Amen
Comments