Místní skupiny‎ > ‎Praha‎ > ‎Co se děje v Praze‎ > ‎

Kázání Petra Miencila na bohoslužbě Prague Pride 12.8.2018

přidáno: 28. 8. 2018 14:54, autor: Logos, gay křesťané
Kázání na bohoslužbě Prague Pride, pořádané křesťanským LGBT spolkem Logos, 12.8.2018, evangelický kostel Martin ve zdi, Praha

Biblická čtení:
Čtení: 1J 3,13–24
Žalm 139,1–12
Evangelium: Mt 6,25–34

Milé sestry a milí bratří, drazí přátelé z LGBT komunity a milí přátelé a příbuzní dobré vůle – co nejsrdečněji vás chci pozdravit a popřát vám vše dobré na závěr festivalu Prague Pride. Mám velkou radost, že spolek Logos přináší duchovní dimenzi do barevného festivalu. Festival, který, kromě oslavy života ve svobodě, jejíž milníkem byly události Christopher Street v New Yorku roku 1969, myslí letos zvláště na ty, kdo žijí v zemích východní Evropy. V zemích, kde otevřenost LGBT lidem není samozřejmostí, ba naopak, kde státní ideologie, nacionalismus a imperiální ambice státu vnímají barevnost a různorodost společnosti jako hrozbu.

První čtení z Janova listu je nekompromisní v tom, jak přechod ze smrti do života – tedy změnu priorit, žebříčku hodnot, metanoia, obrácení, spojuje s praktickou pomocí těm, kteří zápasí s nouzí. V případě mnoha zemí na východ od nás mají naše sestry a bratří z LGBT komunity mnohdy obavy o holý život, v lepším případě jim hrozí ztráta zaměstnání a ostrakizace rodinou či společností. Pro nás, LGBT křesťany, platí dvojnásob:

Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr či sestra má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.


Chci vás, sestry a bratří, vyzvat ke konkrétním činům pomoci podle svých sil a možností. Pomoci, která se neomezí jen na ty, kteří patří ke stejnému kulturnímu okruhu či subkultuře, ale která ví, že slušnost, respekt a schopnost přijmout odlišnost, ať jde o citovou nebo sexuální orientaci či identitu, nebo třeba základní respekt a imperativ pomoci lidem, kteří utíkají před válkou a strádáním je požadavkem Ježíšovy radostné zvěsti.

Žalm 139, který zde byl dnes přednesen, je textem o lidské důstojnosti. Každý z nás, kteří zde jsme a posloucháme tuto starozákonní píseň, jsme podivuhodně utvořeni. Lhostejno, jakou nálepku nám dává okolí, každý z nás je obdivuhodným božím dílem a milovaným dítětem božím. Mnohým z nás, a díky Bohu že v současnosti již ne tak často jako dříve, bylo náboženskými autoritami sdělováno, že je s námi něco špatně. Různé katechismy a příručky nám tlačily do hlavy fráze jako vnitřně nezřízený, morálně špatný, nebiblický a tak podobně. Dnes před námi stojí jasné slovo biblického textu:

Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Jakkoli temné jsou myšlenky těch, kdo zápasí o vyrovnání se svou orientací nebo identitou, či jiným trápením – fyzickou nebo psychickou nemocí, bolestí z vlastní nedostatečnosti, nic z toho není temnotou pro toho, který nás stvořil. Ti z nás, kdo na cestě sebeakceptace ušli delší kus cesty jsou pozváni k tomu, aby pomáhali těm, kteří s pochybnostmi o sobě a své hodnotě jako LGBT křesťana stále zápasí. Jako starší sestry a bratří ve víře a jako poutníci s jedinečným darem být teplým, ba vroucím křesťanem – bez nádechu exkluzivity či exotičnosti – buďme v našich společenstvích, komunitách, sborech a farnostech vzory otevřenosti a pozitivního sebepřijetí vlastní důstojnosti.

A do třetice dnešní čtení z Matoušova evangelia:

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti.

Nejsem jistě jediný, který vnímá, jak se více a více lidí kolem začíná bát. Za poslední dva-tři roky, jako by přibývalo špatných zpráv. Přichází nedobré zvěsti ze zemí, které ještě nedávno byly považovány za jakž takž svobodné, přibývá útoků na novináře a svobodný tisk, oligarchové si kupují média a v politice, stejně jako ve společnosti zdánlivě vítězila hrubost a lidská hloupost. V atmosféře strachu většinou netrvá dlouho a začnou se hledat obětní beránci, hříšníci, které je potřeba vymýtit ze společnosti. Proti tomu všemu strachu a obavám nám Ježíš staví před oči krásu stvoření. Stvoření, které žije z dobroty Tvůrce, v důvěře, a beze strachu.

Chce se po nás jediné – důvěřovat tomu, který nás do tohoto světa pozval. Pozval a jedinečným způsobem, lhostejno zda jsme LGBT nebo hetero, obdaroval bytím. Jsme povoláni k tomu, nechat se obdarovat. Naším posláním číslo jedna – a to nám připomíná nedávné reformační jubileum – není konat spoustu dobrých skutků – našim povoláním křesťana je nechat se obdarovat životem, životem s velkým Ž. Nechat se obdarovat každý den znovu - je to pozvání být občanem nebo občankou reality, která přesahuje naše představy. Reality, kterou Matouš nazývá království nebeské. Společenství s Tím, který nás z lásky převedl z nicoty do bytí.

Sestry a bratří – prosme o odvahu a kuráž přijmout dar sebe sama. Přijmout se, takoví, jací jsme. Najit vlastní obdarování, vlastní charizma, které nám bylo dáno pro druhé. Kéž z přijetí daru své existence, sebe sama, pak dokážeme proměnit ta místa v našich církvích, sborech a farnostech, kde vládne odmítání jinakosti, lpění na tradičních výkladech a neochota přijmout barevnost lidské společnosti v celé plnosti. O to prosme při dnešní bohoslužbě.

(Petr Miencil)
Comments