Nejcennější částí pražských setkání Logosu bývá společná bohoslužba. Zde se opravdu odehrává cosi duchovního: bez ohledu na osobní náboženské zaměření se zde společně zamýšlíme nad biblickými texty a hledáme v nich inspiraci pro svůj život, přičemž jaksi mimochodem čerpáme také inspiraci jedni od druhých. Kázání, které zpravidla připravuje Ondřej Kolář, je sice nikoli nepodstatné, ale jaksi organicky zapadá do společného rozhovoru. Obsah bohoslužeb je nemožné ve zkratce reprodukovat, takže bychom mohli použít otřepané klišé: to se musí zažít. 

I tentokrát se rozproudila v bohoslužebné části živá debata k tématu „zázraků“, aby po přestávce pokračovala dalším kolem: přípravou na panelovou diskusi k tématu rodiny, pořádanou pastoračním střediskem ŘKC následujícího dne. Zde se však znovu potvrdilo, že diskuse v takto širokém plénu vyžaduje velmi zdatného a ostříleného moderátora: někteří hyperasertivní jedinci měli tendenci si uzurpovat slovo, zatímco jiní zažívali pocity frustrace a odcházeli silně rozladění. Jak by se tomu dalo do budoucna předejít? Pokud se bude účast nadále držet kolem 30, jak tomu bývá v posledních dvou až třech letech, možná by mělo smysl rozdělit se po úvodní bohoslužbě do tří skupinek po zhruba 10 lidech, kde by v moderovaném rozhovoru vznikl prostor pro hlubší osobní sdílení a případně i společné modlitby. Jestliže (jak to zatím vypadá) při březnovém setkání nebudeme mít žádný speciální program, mohli bychom to rovnou vyzkoušet a nechat si do těchto menších skupinek i tradiční „představovací kolečko“.