Domů‎ > ‎Akce, pozvánky, články‎ > ‎

Slyší Bůh modlitby homosexuálů? Kázání Tomáše Adámka

přidáno: 21. 8. 2012 1:16, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:24 ]
V loňském roce, kdy se konal první ročník festivalu Prague Pride, se v jeho závěru rovněž uskutečnila bohoslužba. Mnozí se nad tím pozastavovali: jak se spojuje to bujaré karnevalové veselí a rozpustilá oslava neřesti, jak to někteří nazývají, s křesťanskou vírou, která k takovým nemravnostem nikdy neměla příliš chápavý vztah? Proč tuto „přehlídku hříchu“ jakoby legitimovat tím, že naši bohoslužbu uvedeme přímo jako součást programu festivalu?

Jsou zde gayové a lesby, kteří se v určité fázi svého života setkali s Kristem.

Odpověď na tyto otázky je poměrně prostá. Jsou zde gayové a lesby, kteří se v určité fázi svého života setkali s Kristem. Zejména na počátku v tom bylo pro mnohé z nás velké nadšení: když jsme četli o tom, že Ježíš Kristus chodil po této zemi a konal zázraky, osvobozoval lidi z jejich neduhů, z jejich strádání fyzického i psychického, upnuli jsme se k němu celou svou silou. Uvěřili jsme tomu, o čem nás svým slovem mnohokrát ujistil, „proste a bude vám dáno“.

Prosili jsme, protože s odlišnou sexuální orientací se nežije nijak snadno a zvláště dospívající člověk se s ní zpravidla smiřuje jen velmi neochotně. Jednak už tím, že se odlišuje, strhává na sebe nežádoucí pozornost svých spolužáků, stává se terčem jejich posměšků a přestává si s nimi rozumět. Proč nemůžeme být prostě jako oni? Myslím, že v tom kritickém věku jsme si to skoro všichni přáli, a to jsme ještě ani nemuseli být věřící.

Pak jsme se poprvé v modlitbě obrátili k Bohu, začali jsme číst bibli a poznávat Boží vůli, a tehdy se objevil ještě další rozhodující argument. Nechtěli jsme svým jednáním, svými slovy ani myšlenkami zarmucovat Boha. Jenže nad svými myšlenkami jsme nikdy neměli plnou kontrolu, a tak se u nás periodicky střídaly stavy zanícené zbožnosti a na druhé straně stavy živočišné pudovosti. Přesto jsme dále četli bibli i další křesťanskou literaturu, někteří třeba životopisy svatých. Postupně jsme zjišťovali, že tento zápas není ničím novým, že vlastně i velcí bibličtí svědkové a Boží muži, i když snad nebyli výslovně homosexuální, procházeli něčím velmi podobným jako my, a stejně jako my se kvůli tomu trápili.

Stále jsme se pokoušeli věřit, že přitažlivost ke stejnému pohlaví je u nás jen něčím přechodným, že to snad s léty přejde. Naše touhy byly přitom vlastně rozpolcené: toužili jsme po normálním, spořádaném životě, ano po spořádaném manželském a rodinném životě; mnozí z nás toužili i po dětech, které by nepochybně vnesly do našeho života radost a jimž bychom mohli předat něco ze sebe. Však jsme se za to také modlili a snažili jsme pro to něco i sami udělat: rozhlíželi jsme se kolem sebe a představovali si, jaké by to bylo zamilovat se do osoby opačného pohlaví. Občas jsme měli pocit, že jsme tomu už velmi blízko.

Ano, rodina – to je hodnota, která oslovuje i nás.

Člověku není dobře samotnému, a tak hledá svůj protějšek. Mnoho mladých mužů, i když si už byli dobře vědomi, že s jejich sexualitou je něco jinak, se s tím odmítlo smířit a raději se oženili, aby nebyli nápadní. I mladá lesbická žena se často raději provdala, protože si tak mohla připadat normálnější. Člověk ani nemusí být věřící, aby u něj převážila touha po poklidném rodinném životě, kdy se navenek přizpůsobí svým sousedům a může snad prožívat i jakési životní naplnění. Ano, rodina – to je hodnota, která oslovuje i nás. Kdyby se pochod pro rodinu nekonal ve stejný den jako Prague Pride, kterému jsem dal přednost, možná bych jej přišel také podpořit.

Když jsem ale včera na Václavském náměstí sledoval transparenty odpůrců pochodu Prague Pride, všiml jsem si jednoho hesla, které ještě patřilo k těm mírnějším: „Vysvobození z homosexuality je možné.“ Dovedu si představit, jak to může znít pro někoho nadějně, sám jsem se tomu po značnou část svého života pokoušel věřit. Proste, a bude vám dáno. Hledejte, a naleznete. Jenže právě ve chvílích, kdy jsem tomu byl nejblíže a vedle sebe měl ženu, která se mohla stát mou životní partnerkou, jsem si nejbolestněji uvědomil možné důsledky. Kdybych se oženil, nikdy bych se svou ženou nemohl otevřeně mluvit o svých pocitech. Po celou dobu společného života bych musel něco předstírat, tvářit se, že k ní cítím něco, co ve skutečnosti necítím. Že obdivuju její ženské křivky, když na mě ve skutečnosti nijak nepůsobí. A vlastně ještě něco horšího: po celý společný život bych ji nechtěně urážel tím, že by se musela tvářit, jako by si ničeho nevšimla. Netroufám si nikoho soudit a připouštím, že i taková manželství mohou v určité společenské atmosféře fungovat. Ještě před sto lety byla nejspíš úplně běžná, i dnes v nich stále žije mnoho lidí. Osobně však dávám přednost vztahu založenému na otevřenosti a upřímnosti, i když je to vztah dvou mužů nebo dvou žen, před tradičním monogamním vztahem muže a ženy, v jehož základu je ale neustálé předstírání, faleš a přetvářka. Dávám přednost tomu, že mám mezi ženami pár dobrých kamarádek, s nimiž si navzájem nemusíme nic namlouvat.

„Vysvobození z pokrytectví je možné. Vysvobození ze všech sebeklamů je možné.“

A tak těm, kteří mi budou před očima mávat transparentem, že vysvobození z homosexuality je možné, bych rád vzkázal: „Vysvobození z pokrytectví je možné. Vysvobození ze všech sebeklamů je možné.“ A pokud mi někdo řekne, že všichni homosexuálové skončí v pekle, pak namítnu, že i vysvobození z pekla je možné. „V úzkosti své volal jsem k Hospodinu a on mě vysvobodil,“ tak jsem to četl v jednom biblickém žalmu a prožil jsem něco podobného na vlastní kůži. Nebudu se ale na Boha zlobit, že mě sice vysvobodil z mých úzkostí a strachů, ale nevysvobodil mě z homosexuality, i když jsem se za to dlouho upřímně modlil. Bůh tě vysvobozuje ze všeho možného: z tvých hříchů, z neuróz a fobií, nakonec i z pekla, ale nezbavuje tě tvého životního údělu – s tím si musíš nějak poradit sám. Na začátku dnešní bohoslužby jsme četli Desatero přikázání, které je jakýmsi základním vodítkem pro nás lidi, podle nějž se můžeme orientovat. Není to ale hotový návod; každý z nás se v životě ocitá v tolika různých situacích, že nám s nimi ani Desatero nepomůže.

„Bůh tě vysvobozuje ze všeho možného, ale nezbavuje tě tvého životního údělu – s tím si musíš nějak poradit sám.“

Ježíšovo kázání na hoře, z nějž je také vzat náš dnešní text, není jen sbírkou příkazů a zákazů, ačkoli tam, kde některá přikázání cituje, dovádí je vlastně až k absurdním důsledkům. Jinými slovy, pokud chcete žít podle zákona, připravte se na nejhorší. Žít podle zákona znamená vyloupnout si oko a useknout ruku, jestliže tě svádí k hříchu. Kázání na hoře je ale naštěstí primárně o něčem jiném – je vyhlášením neutuchající Boží přízně pro ty, kteří nespoléhají na zákon, ale na Boží milost a lásku. Jako těžiště kázání na hoře je možno vnímat právě ten dnešní text o modlitbě, kde se mluví o Bohu jako Otci, který dává dobré dary těm, kdo ho prosí. Naše běžná zkušenost je ovšem taková, že v odpovědi na své modlitby dostáváme jen část toho, za co jsme prosili. Proč nejsou vyslyšeny všechny naše modlitby, jestliže jsou z našeho pohledu dobré? Proč nedocházejí běžně uzdravení třeba slepí, hluší nebo ochrnutí, tak jako v dobách Ježíšových? Proč jsou v našem životě věci, které nelze reparovat ani medicínskou vědou, ani vírou a modlitbou? Na to nikdo odpověď nezná, ale ve výsledku si můžeme vybrat jen jeden ze dvou přístupů. Buď se kvůli tomu budeme na Boha hněvat, zatrpkneme vůči němu, což ale nikam nevede. Nebo mu budeme děkovat za to, co jsme už od něj přijali, i při všech omezeních, která nám stále v životě zbyla. Jestliže jsem se dlouho modlil za vysvobození z homosexuality a ono nepřišlo, nebudu už Boha obtěžovat opakováním prosby, která je podle všech mých dosavadních zkušeností slepou uličkou. Raději mu budu děkovat, že mě vysvobodil z pekla, kam by mě někteří dobří lidé stále chtěli posílat. Budu se modlit, aby mi dal sílu žít v souladu se svým svědomím, abych nikdy nemusel sám sebe odsuzovat za svá vlastní rozhodnutí.

Těm, kdo během včerejšího pochodu dávali všem gayům a lesbám najevo, že už jich mají D.O.S.T., připomínám Ježíšovo zlaté pravidlo: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak ve všem jednejte s nimi.“ Jestliže si stoupnete na náměstí a mračíte se na ty, kdo se přišli prostě jen bavit, připravte se na to, že se někdo bude mračit na vás, až se budete chtít bavit vy. Pokud chcete být sami přísně souzeni, pak tedy suďte. Pokud chcete, aby vám lidé vyhrožovali peklem, posílejte do pekla jiné. Jak to včera večer pohotově glosoval jistý komentátor: „Obě strany se zaštiťují Ježíšem. Která z nich skončí v pekle, se ještě neví.“

Ježíš přišel vysvobodit z pekla jedny i druhé, homosexuály i homofoby. 

Já osobně ale věřím, že Ježíš přišel vysvobodit z pekla jedny i druhé, homosexuály i homofoby. Jestliže má ovšem něco blízko k neuróze, pak spíše než homosexualita jsou to právě různé fobie. Takže další můj vzkaz zní „Vysvobození z homofobie je možné!“ Proto jsem se včera účastnil Prague Pride, ačkoli se přiznám, že pro mě to není ani tak pochod hrdosti, jako spíš pochod vděčnosti – vděčnosti za dar života. Vděčnosti za to, že můžu být tím, kým jsem; že nemusím nic předstírat ani skrývat. Vděčnosti, že po pětadvaceti letech můžu opět stát na této kazatelně u Martina ve zdi, kde jsem v roce 1987 jako student teologie debutoval svým prvním „zkušebním“ kázáním. Hádejte, jaký jsem měl tehdy text? Byl také z kázání na hoře, hned z kraje sedmé kapitoly, jen o pár veršů dříve než ten dnešní. Začínal slovy: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“

Radujte se a veselte se spolu s námi, protože Bůh nás opět přijímá jako své ztracené syny a dcery.“

Proto nechci soudit ani homofobní kritiky Prague Pride, a stejně tak doufám, že oni nebudou soudit nás. Protože my jsme tady, jsme i v tomto kostele: gayové a lesby, kteří se v určité fázi života setkali s Kristem. Těm, kteří se rovněž ke Kristu hlásí, ale zdráhají se nás přijmout jako své bratry a sestry, bych rád vzkázal ještě poslední věc pro všechny příští ročníky Prague Pride: „Radujte se a veselte se spolu s námi, protože Bůh nás opět přijímá jako své ztracené syny a dcery.“ Amen.  

Kázání Tomáše Adámka v kostele U Martina ve zdi 19. srpna 2012, bohoslužba v závěru Prague Pride na text Matouš 7,7-12.


Nahoře: Tomáš Adámek. Dole jeho přítel David na Prague Pride 2012.

David, přítel Tomáše Adámka, pózuje s našimi skromnými transparenty vedle účastníka průvodu, kterému vzkazujeme: Vysvobození z homofóbie je možné!

Matouš 7, 7-12
7 Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

8 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

9 Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?

10 Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu?

11 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

12 Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.
Comments