Domů‎ > ‎Akce, pozvánky, články‎ > ‎

Gay pride a křesťané. Ke Stanovisku k protestům proti Prague Pride

přidáno: 23. 7. 2012 18:11, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:27 ]
Minulý týden bylo zveřejněno Stanovisko k protestům proti Prague Pride a podobným akcím, pod které se podepsalo několik signatářů především z církevních řad. Jeho znění najdete na webu Křesťan dnes zde

Publicista a koordinátor Logosu Ostrava na našich facebookových stránkách text komentuje: "Pozitivně vnímám mj. distancování se od teorie, že být homosexuálem je v podstatě jen a pouze volba jedince. Rovněž ústup od "truc" protestů je dle mého soudu velmi pozitivním trendem." 

V plném znění zveřejňujeme názor pastora a kazatele Českobratrské církve evangelické a člena výboru Logosu Tomáše Adámka. 



Před časem mě moji přátelé ze sdružení Logos žádali o reakci na vyjádření jednoho polského morálního teologa k „problému“ homosexuálních kněží na Radiu Vaticana (S papežem proti homoherezi.) K tomu jsem se necítil dostatečně kompetentní; nejsem a nikdy jsem nebyl katolíkem, tím méně katolickým knězem. Reagovat by měli spíše ti, jichž se toto vyjádření bezprostředně týká, tedy katoličtí kněží – nejspíše tak, že otevřeněji než dosud začnou mluvit také o své sexualitě (ti, kteří tak již učinili i za cenu osobních rizik a obětí, zasluhují náš respekt a uznání). Na co však mohu a chci reagovat, je aktuální zdrženlivé stanovisko několika osobností především evangelikálního tábora k protestům proti Prague Pride a podobným hnutím. Vede mě k tomu skutečnost, že s evangelikály mám přece jen více zkušeností než s katolíky; má osobní víra načerpala před lety z tohoto prostředí významné impulzy, za které jsem dodnes vděčný – třebaže moje přiznání k homosexuálním touhám se zde nesetkalo s plným pochopením. Tím spíše jsem v uvedeném stanovisku schopen rozpoznat také pozitivní a méně konfrontační trend, ačkoli v základních bodech zůstává konzistentně věrné evangelikálnímu učení. 

Prvním z těchto bodů je nezvratné přesvědčení autorů a signatářů dokumentu, že homosexuální sklony jsou v zásadě odstranitelné, tedy léčitelné. Jestliže někteří katoličtí hodnostáři doporučují, ne-li přímo ukládají terapii homosexuálním kněžím, pak evangelikální duchovní ji s lehkým srdcem nabízejí jako řešení pro všechny homosexuální křesťany. V tom případě bych je ale rád požádal, aby mi nějakého vpravdě seriózního terapeuta ukázali. Já o žádném nevím, a to jsem jej zhruba před 25 lety jako student evangelické teologie usilovně hledal právě také s pomocí těchto evangelikálních duchovních. 

Seriózní terapeuté léčící homosexuální sklony jednoduše nejsou, a i ti méně seriózní jakoby aspoň v naší části světa zalezli někam pod zem. Od myšlenky reparativní terapie ustupují dokonce i celosvětově významná ex-gay hnutí, čímž nepřímo potvrzují bezpředmětnost takových pokusů. Už i jejich mluvčí si začínají uvědomovat, že naše naděje zakotvená v Kristu nemůže být odvislá od toho, jak se vypořádáme se svými homosexuálními sklony. 

Autoři a signatáři nedávného stanoviska se dále opět velmi silně soustřeďují na etiologii homosexuality, tedy zkoumání příčin jejího vzniku, které vidí v jakési blíže nespecifikované „citové deprivaci.“ Nad takovými myšlenkami jsem kdysi také intenzivně hloubal a postupně došel k pevnému přesvědčení, že nakonec vedou pouze k pocitům ukřivděnosti a sebelítosti, nikoli blíže k Bohu a jeho království. Kromě toho, když jsem sledoval sebetrýznivé otázky vlastních rodičů i rodičů jiných homosexuálů, kde jen udělali chybu, nemohl jsem si pomoci a jaksi se to ve mně svářilo s biblickým přikázáním „Cti svého otce a  matku.“ 

Všichni ovšem děláme v životě mnoho chyb, a chyby zajisté udělali nejen naši rodiče, ale i jejich rodiče, rodiče jejich rodičů, a tak dál až k prvním lidem, kteří kdy chodili po této zemi. Nikdy by mě ale nenapadlo obviňovat své rodiče z citové deprivace, kterou mi snad mohli způsobit a tím zapříčinit mé homosexuální sklony. Vůči své již zemřelé mamince a dosud žijícímu otci nemám v této souvislosti žádné pocity křivdy a chtěl bych jim vzkázat: „Není to vaše chyba. Takové věci se prostě stávají.“ (Na okraj dodejme, že velmi podobné citové deprivaci byli v dětství patrně vystaveni také mnozí heterosexuálové, jen u nich kupodivu měla jiné důsledky; pravdivé usmíření s rodiči bývá pro ně nejednou mnohem obtížnější než pro homosexuální syny a dcery.)

Jsem přesvědčen, že cesta kupředu nevede přes neustálé pátrání po minulých příčinách současného stavu, ale spíše přes odvážné a vynalézavé rozhodování, jak se svým současným stavem naložíme do budoucna. V souvislosti s homosexuálními sklony jsme již zjistili, že reparativní terapie není reálnou možností, což bývá stále častěji přiznáváno i v poučených křesťanských kruzích. Jaké další možnosti nám tedy zbývají? Jsou všichni homosexuálové, jakmile uvěří v Boha, šmahem „odsouzeni“ k životu v celibátu, protože podle bible je přece homosexuální jednání hříšné? Je ale vůbec možné, pokud k tomu není člověk shůry obdarován, žít celibát skutečně důsledně, tedy také například bez onanie a smyslných představ? 

Věřím sice, že takto obdarovaní lidé mezi námi existují (a možná dokonce žijí plnohodnotným a naplněným životem), ale myslím, že jich není příliš mnoho. Kdo se o celibátní život pokoušeli bez tohoto specifického povolání a obdarování shůry, začali se mnohdy postupně stávat více či méně asociálními, což musím se zahanbením přiznat také jako svou vlastní zkušenost. Pohrdání tělem, ke kterému tento životní postoj zpravidla vede, je vlastní spíše jakémusi deformovanému novoplatonismu než křesťanské víře. Nakonec – opět mea culpa – může končit až tím, že si svého těla přestanu vážit a začnu s ním nakládat jako s něčím bezcenným, což už nad každou pochybnost odporuje duchu evangelia. 

Kudy ven z toho bludného kruhu? Jsem dnes více než dříve přesvědčen, že trvalý partnerský vztah dvou lidských bytostí pro většinu lidí nejlépe odráží Boží vůli, ať už se jedná o páry opačného či stejného pohlaví. Mezi nimi stejnopohlavní vztahy vždycky zůstanou spíše výjimkou, a i pokud by jich přibylo – zvláště těch opravdu kvalitních a věrných – nebude to žádná tragédie. Lidstvo kvůli tomu nevyhyne; pokud vyhyne, povedou k tomu jiné a vážnější důvody. 

Partnerský vztah ovšem z principu nelze nikomu uložit jako normu. Všechno závisí na tom, zda člověk potká „tu pravou,“ respektive „toho pravého.“ Jinými slovy někoho, o koho by sám stál a kdo by současně také stál o něj. Kde k tomu dojde, je k tomu třeba přistupovat svým způsobem jako k zázraku, tedy – řečeno jen v nepatrné nadsázce – jako ke svátosti. Vždyť v partnerském vztahu –  heterosexuálním nebo homosexuálním – nikdy nejde jen o tělesné uspokojení, ať jednostranné nebo vzájemné. Jde především o hluboké životní společenství, jehož součástí je i sdílení v duchovní rovině; dokonce se zdá, že k tomu ani nemusí být nutně oba partneři věřící – stačí, když jsou připraveni si navzájem naslouchat. 

Do partnerského vztahu ovšem málokdo z nás vstupuje jako zcela čistý a nezkažený; také přirozenost homosexuálů je poskvrněna hříchem ve stejné míře jako přirozenost všech ostatních lidí. Avšak „blaze tomu, z něhož byla sňata nepravost a jehož hřích byl přikryt.“ Nejednoho vnějšího pozorovatele budou nepochybně i v naší době homosexuální vztahy provokovat a dráždit, neboť se liší od zavedeného, staletou tradicí ozkoušeného a pro velkou část lidí spolehlivě fungujícího modelu; z toho však ještě neplyne hříšnost homosexuálních vztahů. Nevyplývá ani z biblických textů, jimiž se v této souvislosti nejčastěji argumentuje; tyto starozákonní i novozákonní texty jen ukazují, že homosexuálové jsou stejně jako všichni ostatní lidé beznadějní hříšníci, zcela odkázaní na Boží milost v Kristu. 

Nakonec bych rád poděkoval autorům a signatářům nedávného stanoviska, že se v něm nenechali strhnout ke snadnému sémantickému zkratu: pride = pýcha. Arciže je pýcha jedním z nejtěžších pokušení, před nímž se musíme mít všichni na pozoru. Avšak Prague Pride není pochodem pýchy, dokonce ani v pravém smyslu pochodem
hrdosti. Je pochodem hříšníků, kteří odmítají ke všem svým ostatním hříchům připojit ještě hřích zbabělé přetvářky a pokrytectví. A jestliže Ježíš, sám jediný spravedlivý, veřejně jedl a pil s hříšníky, tím spíše my homosexuální křesťané, sami hříšníci, budeme letos spolu s jinými hříšníky pochodovat v jednom společném průvodu.

Tomáš Adámek