Články, názory

  • Hledejte další příspěvky v rubrikách: 
    Brno / Praha / Ostrava / Napsali o nás / Prohlášení a tiskové zprávy / Newsletter Logos na měsíc
  • Prosíme Tě za vše, co roste a dýchá na tomto světě... Vánoční modlitba Pane, nauč nás pozorně naslouchat tvému slovu, vděčně přijímat tvou štědrost a radost, nauč násprožívat tvou blízkost, abychom nežili prázdně dny všedního života.Pane, prosíme tě za sebe a ...
    Přidáno v 21. 12. 2012 3:51, autor: Logos, gay křesťané
  • Arcibiskup s lidskou tváří V úterý 11. prosince 2012 od 20 hodin se bude na internetovém Rádiu R vysílat pořad o novém dokumentu Petra Minaříka Arcibiskup s lidskou tváří.Myšlenky a osobnost charismatického trnavského ...
    Přidáno v 10. 12. 2012 6:53, autor: Logos, gay křesťané
  • Proč si v Brně říkáme teplí? Je mnoho označení: homosexuálové, lesby, gayové. Tak proč zrovna teplé společenství?Není to o sexu, spíš o teple, teple domova a navíc takové pěkné, české slovo. Homosexuálové, homosexuálové... Když se ...
    Přidáno v 9. 12. 2012 22:31, autor: Logos, gay křesťané
  • Logos v rozhlase: "Může být homosexuál dobrým křesťanem" Poslechněte si rozhovor se Stanislavem Kostihou a Martinem Maryškou o Logose.Byli jsme pozvaní do živého vysílání v pořadu Mikrofórum 23. září 2012 (web pořadu). Téma vysílání připravil redaktor Českého ...
    Přidáno v 28. 9. 2012 5:04, autor: Logos, gay křesťané
  • Homosexualita – hřích Sodomy? Reakce na text D. Drápala Nad článkem Dana Drápala „Homosexualita – hřích Sodomy?“ (Život víry 7/8, pátek 10. srpna 2012) by se dalo dlouho a snad i užitečně diskutovat. Evangelikální stanovisko k homosexualitě je zde ...
    Přidáno v 28. 9. 2012 5:25, autor: Logos, gay křesťané
  • K pastoraci homosexuálních osob. Otevřený dopis Vážení představitelé církví a náboženských obcí v České republice, my, níže podepsaní členové občanského sdružení Logos a jejich přátelé, podporujeme úsilí věřících gayů a leseb o integraci do společnosti, církví ...
    Přidáno v 28. 9. 2012 5:25, autor: Logos, gay křesťané
  • Slyší Bůh modlitby homosexuálů? Kázání Tomáše Adámka V loňském roce, kdy se konal první ročník festivalu Prague Pride, se v jeho závěru rovněž uskutečnila bohoslužba. Mnozí se nad tím pozastavovali: jak se spojuje to bujaré karnevalové veselí ...
    Přidáno v 28. 9. 2012 5:24, autor: Logos, gay křesťané
  • Gay pride a křesťané. Ke Stanovisku k protestům proti Prague Pride Minulý týden bylo zveřejněno Stanovisko k protestům proti Prague Pride a podobným akcím, pod které se podepsalo několik signatářů především z církevních řad. Jeho znění najdete na webu Křesťan dnes ...
    Přidáno v 28. 9. 2012 5:27, autor: Logos, gay křesťané
  • Kázání Ondřeje Koláře k dvacetinám Logosu: "A Duch svatý v nás již tvoří něco nové." Dvacáté výročí založení ekumenického sdružení Logos, které připadá na letošní rok, jsme v neděli 15. července oslavili v Kobylisích společnou bohoslužbou. Pozdravy a poděkování kobyliskému sboru tlumočili zakladatelka společenství MUDr ...
    Přidáno v 26. 9. 2012 3:29, autor: Logos, gay křesťané
  • 20 let Logosu, sborová bohoslužba v Praze (aktualizováno) PRAHA – Počátkem školních prázdnin uplynulo už 20 let od chvíle, kdy se věřící gayové a lesby v České republice obrátili na faráře a staršovstvo evangelického sboru v Praze – Kobylisích, aby ...
    Přidáno v 28. 9. 2012 5:29, autor: Logos, gay křesťané
Zobrazení příspěvků 1 - 10 z 10 Zobrazit více »



Prosíme Tě za vše, co roste a dýchá na tomto světě... Vánoční modlitba

přidáno: 21. 12. 2012 3:09, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 21. 12. 2012 3:51 ]

Pane, nauč nás pozorně naslouchat tvému slovu, vděčně přijímat tvou štědrost a radost, nauč nás
prožívat tvou blízkost, abychom nežili prázdně dny všedního života.

Pane, prosíme tě za sebe a za své blízké: ať se máme navzájem rádi, ať se k sobě chováme s úctou a respektem.

Prosíme tě za ty, kterým jsme se odcizili a kteří se odcizili nám: ať se k sobě můžeme kdykoli vrátit a ať nepociťujeme jeden vůči druhému žádnou zášť.

Prosíme tě za menšiny a za utlačené uvnitř menšin: ať se ponížením druhých necítíme sami povýšeni.

Prosíme tě za vše, co roste a dýchá na tomto světě: řiď a veď vše tam, kam chceš, aby celý svět naplňoval tvou vůli a tvůj záměr.¨

Amen.

Arcibiskup s lidskou tváří

přidáno: 10. 12. 2012 6:53, autor: Logos, gay křesťané

V úterý 11. prosince 2012 od 20 hodin se bude na internetovém Rádiu R vysílat pořad o novém dokumentu Petra Minaříka Arcibiskup s lidskou tváří.

Myšlenky a osobnost charismatického trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka zaujala autora a režiséra filmu Petra Minaříka natolik, že se o něm rozhodl natočit dokumentární portrét.

Z původně půlhodinového dokumentu se ale nakonec stal hodinový snímek. „O trnavském arcibiskupovi Bezákovi jsem se poprvé dověděl někdy v létě 2011,“ vzpomíná režisér Petr Minařík.

 „Přepis jeho rozhovoru s pražským biskupem Malým a slovenským novinářem Hríbem na rockovém festivalu Pohoda na mě působil jako zjevení. Nejen proto, že
 prohlásil, že Bůh je největší pohoďák, ale především proto, že dokázal i náročné teologické teze formulovat jasně a především normálně, přirozeně.“

„Pořád mi kdesi v hlavě znělo, že takto jasně formulující, lidský a moudrý člověk se nehodí za funkcionáře kdekoliv, natož v rámci katolické církve, přesněji, že takového bychom chtěli, ale systém ho nepustí,“ doplňuje režisér, který je zároveň i autorem scénáře. „I proto jsem od počátku pracoval s názvem filmu Arcibiskup s lidskou tváří. Překvapilo mne, kolik v tom nakonec bylo pravdy, když ho papež Benedikt XVI. odvolal, aniž kdokoliv uvedl důvod."

Zlá hodinka je rozhlasový pořad o nejen brněnské kultuře.
www.facebook.com/zlahodinka

Rádio R je internetové rádio, které si můžete pustit na www.radior.cz.
Arcibiskup Robert Bezák

Proč si v Brně říkáme teplí?

přidáno: 9. 12. 2012 22:23, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 9. 12. 2012 22:31 ]

Je mnoho označení: homosexuálové, lesby, gayové. Tak proč zrovna teplé společenství?

Není to o sexu, spíš o teple, teple domova a navíc takové pěkné, české slovo. Homosexuálové, homosexuálové... Když se do toho člověk zaposlouchá, zazní mu v tom někdy, jako by nám všem šlo pořád jenom o to jediné: "sex, sex, sex". A je to příliš lékařské...

Logos je společenstvím také pro lesby

Označení "gay", převzaté z angličtiny, má ale taky své mouchy.

 V překladu může znamenat též nevázaný či rozmařilý a svádět tak ke škatuli promiskuitních, sexuchtivých exhibicionistů prosazujících zvýhodnění podmínek pro své choutky. 

V angličtině toto slovo pokrývá celou duhu sexuálních minorit a zahrnuje také lesbické ženy. Když se ale v češtině řekne gay, pomyslí se hlavně na muže. Ale Logos je společenstvím také pro lesby. 

Můžete se často setkat také se zkratkou LGBTQ. L odkazuje k lesbám, G jako gay ke gay mužům, B k bisexuálům a lidem hledajícím, T k transgender lidem a Q znamená "queer", tj. vše co souvisí s alternativními sexuálními identitami, ale co se do škatulek nevejde. Zkratka je zkratka a pro mnoho lidí, kteří nejsou přímo insideři, možná nesrozumitelná.

Teplé společenství nakonec nezní tak špatně.

Díky Bohu mnoho lidí už tyto černobílé šuplíky prokouklo a prožívají s námi naše běžné, normální životy naplněné radostmi i starostmi a také touhou po pochopení, sdílení a teple společného domova a partnerského vztahu. Teplé společenství nakonec nezní tak špatně.

Teplí, gay, LGBT, křesťané, věřící?

Pro naše společenství hledáme pěkný přívlastek, který by nás srozumitelně a krátké charakterizoval. V našich tiskovinách a na webu se můžete setkat s těmito popisky:
  • Gay křesťané, kde slovo gay zahrnuje podle anglického vzoru také lesbické ženy, bisexuály, transexuály a vůbec lidi hledající. Zkratku LGBTQ používáme, když se obracíme přímo na LGBTQ komunitu, protože doufáme, že je v ní zkratka již rozšířená.

  • Věřící gayové a lesby. Duha lidských spiritualit, tedy cest, kterými se vztahujeme k Bohu nebo prostě k něčemu, co nás přesahuje, je podobně pestrá jako duha lidských sexuálních identit, a tak když píšeme "věřící", otevíráme se také pro ty z nás, kteří hledají (hledáme ostatně všichni a neustále).

  • Křesťané. Možná jsme ale přece jen více křesťané než lidé věřící. Kdo z nás může říct: věřím, protože nikdo z nás ještě nemůže říct: věřím mu na sto procent. Když o sobě mluvíme jako o křesťanech, máme na mysli, že naše duchovní touha nachází nejlepší vyjádření v křesťanské spiritualitě. Zároveň tím zdůrazňujeme, že jsme ekumeničtí, touha pro Bohu a Ježíši je rozhodující, nikoli tradiční forma jejího vyjádření. 

  • Teplí?
Rozumíte nám? Který popisek se vám líbí nejvíce? Diskutovat můžeme na stránce naší facebookové skupiny.

Za Logos Brno Martin Maryška

Logos v rozhlase: "Může být homosexuál dobrým křesťanem"

přidáno: 28. 9. 2012 4:58, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:04 ]

Poslechněte si rozhovor se Stanislavem Kostihou a Martinem Maryškou o Logose.

Byli jsme pozvaní do živého vysílání v pořadu Mikrofórum 23. září 2012 (web pořadu). Téma vysílání připravil redaktor Českého rozhlasu 2 Dan Moravec. V úvodu vysílání jsme volali Dagmar Křížkové. Posluchači odpovídali na otázku, zda je může být homosexuál dobrým křesťanem. 

"Otázka mi přijde nesmyslná a návodná. Co by nemohl!" odpovídali vesměs volající posluchači a vyjadřovali nám podporu. 

Pro přehrání klikněte zde:

Homosexualita – hřích Sodomy? Reakce na text D. Drápala

přidáno: 13. 9. 2012 1:03, autor: Martin Maryška   [ Aktualizováno 28. 9. 2012 5:25 uživatelem Logos, gay křesťané ]

Nad článkem Dana Drápala „Homosexualita – hřích Sodomy?“ (Život víry 7/8, pátek 10. srpna 2012) by se dalo dlouho a snad i užitečně diskutovat. Evangelikální stanovisko k homosexualitě je zde předloženo v argumentační, nejen pocitové rovině, což umožňuje další rozhovor. To samo o sobě je již pozitivní. Rozhovoru mezi různými skupinami křesťanů je evidentně stále naléhavě zapotřebí, nejen pokud jde o otázku homosexuality.

Dalším pozitivním trendem je jednoznačné distancování se od poprav homosexuálů, k nimž v některých zemích na světě stále dochází. Na tyto případy vytrvale poukazujeme již řadu let a můžeme mít jen radost z toho, že přinejmenším v této věci jsme s evangelikálními křesťany zajedno. Také my s radostí přitakáme výroku, že hříšníky nemáme přivádět k popravčímu kůlu, ale ke Kristovu kříži, kde jsme též sami nalezli milost a odpuštění.

Základní otázkou ovšem zůstává, jak důsledně tuto Boží milost pojímáme a jak dalece ji vnímáme jako protipól zákona, jako to činí právě apoštol Pavel ve svých epištolách. Čteme-li první kapitolu listu Římanům izolovaně, setkáváme se v ní stále ještě s argumentací zákona. Pavel byl přece žákem židovské školy Gamalielovy, musel jí být v mládí silně ovlivněn a možná se s některými jejími východisky ztotožňoval i po své křesťanské konverzi, ale z dalších kapitol téhož listu jednoznačně vyplývá, že je sama o sobě považoval za zcela nedostatečná a odmítl na nich ustrnout. První z vrcholů jeho argumentace nacházíme až o dvě kapitoly dál: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Spravedlivými jsou učiněni zadarmo, milostí Boží v Kristu Ježíši.“ (Ř 3,22nn.) V dalších kapitolách pak tentýž Pavel s velkou vehemencí popírá, že by spravedlnosti bylo možno dosáhnout vlastními skutky a prostřednictvím zákona.

Nejde tedy o to, že bychom si z Bible vybírali jen to, co se nám líbí, ale že se z ní snažíme uslyšet a přivlastnit si to, co nám Bůh chce opravdu říci. Jestli si mám vybrat mezi těmi biblickými výroky, které mě odsuzují, a těmi, které mi přislibují Boží přízeň a lásku, dávám přednost těm druhým. V těch vidím pro sebe vlastní smysl a těžiště biblické zvěsti, ne v předpisech a požadavcích zákona, kterým nikdy nejsem schopen úplně dostát. Jinak se obávám, že bychom se vyloučení z Božího království museli obávat všichni, pro opilství nebo pro chamtivost, pokud nejsme důslednými abstinenty a nežijeme v dobrovolném odříkání a chudobě. Ačkoli i potom by stále ještě platilo, že „kdybych neměl lásku, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3)

Nejméně až po tu třináctou kapitolu tedy musím dočíst i první list Korintským, abych porozuměl tomu nejzásadnějšímu, co v něm chce Pavel svým čtenářům sdělit. Na druhé straně ovšem naše lidská láska může být také všelijak pokřivená a vztahy nedokonalé; příliš se ohánět láskou může někdy hraničit s vydíráním, lásku lze také snadno předstírat nebo si ji namlouvat. Proto ani já si nejsem tak úplně jist, zda se dá homosexuální jednání skutečně ospravedlnit láskou v běžném horizontálním smyslu toho slova. Ale „Bůh je ten, který ospravedlňuje.“ (Ř 8,35)

V církevní dogmatice existuje dlouhý spor o to, zda ospravedlnění, jejž se nám od Boha dostává, spočívá pouze v prohlášení hříšníka za spravedlivého bez nějakých dalších dopadů, požadavků či nároků, nebo zda jej skutečně ve spravedlivého mění a spravedlnost od něj následně očekává. Přiznám se, že tak úplně nevím, na kterou stranu se v tomto sporu přiklonit. To první by mi připadalo jaksi příliš snadné; to druhé naopak zavání novým vnášením zákonictví do křesťanské praxe. Pomáhá mi zde pasáž z listu Titovi: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“ (Tt 2,11nn.) Za spravedlivé jsme byli Bohem prohlášeni ze dne na den, v momentu, kdy jsme mu uvěřili. Ke spravedlnosti jsme vychováváni postupně, po celý zbytek svého pozemského života.

Věřím také ovšem, že při této výchově na nás Bůh neklade nerealistické požadavky. Základním Božím řádem je zajisté heterosexuální manželství, ale tato cesta není otevřena pro každého. „Každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“ (1K 7,7) Když navíc pozorně zkoumáme život biblických patriarchů, zjistíme, že k idylickému monogamnímu vztahu měli mnozí z nich daleko. V Ježíšově rodokmenu se objevuje i několik prostitutek; snad i proto jimi Ježíš nikdy nepohrdal ani je nekádroval podle toho, jak dramaticky se po prvním setkání s ním změnil jejich životní styl. Jednal s nimi od počátku jako se spravedlivými a právě tím je možná laskavě ke spravedlnosti vychovával.

Jsem přesvědčen, že ani homosexuálům Bůh neukládá žádné neunesitelné břemeno. Nestaví je před neřešitelnou volbu – celibát, nebo heterosexuální manželství, jestliže ani k jedné z těchto dvou alternativ nejsou od něj vybaveni a povoláni. Neodsuzuje ani ty, kteří by z hlediska jeho zákona museli propadnout nemilosrdnému trestu, a jedná s nimi od počátku jako se spravedlivými. Právě tím je laskavě vychovává od neuspořádaného, rozháraného, promiskuitního života ke vztahům pevným, pravdivým a věrným. Naše současná společnost vykazuje snad opravdu mnohé znaky úpadku; ale to, že jsou dnes u nás konečně alespoň v principu respektovány věrné svazky osob stejného pohlaví, projevem úpadku rozhodně není.

Ve světle zásadní priority milosti nad zákonem je třeba vidět také evangelijní příběh o bohatém mládenci, zděšenou otázku učedníků „Kdo tedy může být spasen?“ a Ježíšovu odpověď „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Mt 19,16-26) Od jakého stupně chudoby ztrácí boháč identitu boháče? Dosáhnout spasení je skutečně nadlidský úkol, spoléháme-li pouze na své vlastní možnosti a výkony, na heroičnost svých obětí. Není to však úkol nad síly Boží. Bohatý mládenec, který si chtěl pojistit účast na věčném životě tím, že se stane dokonalým, nemá pražádnou šanci. Tu má jen tehdy, spolehne-li se výlučně na Boží milost a přestane spekulovat, co k ní ještě musí přidat on sám. Nic – snad jen svou víru, ale ani ta vlastně nic nepřidává, není ničím víc než jen receptorem Boží milosti.

Podobně je tomu také s věřícími homosexuály. Domnívají-li se, že Boží království si zaslouží přísnou abstinencí, dodržováním zásady celibátu nebo pokusy o heterosexuální manželství, nemají nejmenší šanci. Jediné, co mohou učinit, je spolehnout se ve víře na Boží milost a žít v souladu s vlastním svědomím. Obmytí od hříchu, posvěcení a ospravedlnění neplyne ze zákona; je nám darováno ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. I pro nás tedy platí: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit.“ (1K 6,11-12) Nedám se zotročit ani hříchem, ani zákonem – takto smýšlí apoštol Pavel a stejný přístup naléhavě doporučuje i nám.

Trochu mě udivuje, že po Martinu Lutherovi ještě někdo může číst Pavlovy listy jinak, ale evidentně k tomu stále dochází. Proto je stále tak naléhavě zapotřebí rozhovoru mezi různými křesťanskými směry; proto je třeba učit se vzájemnému naslouchání, kultivovat a prohlubovat svou biblickou argumentaci. Proto je lépe, když homosexuální křesťané přestanou tajit svou orientaci, slouží Hospodinu v pravdě a nepředstírají, že jsou něčím, čím nejsou – vždyť rozsvícená lampa se nestaví pod nádobu, ale na svícen. (Mt 5,13) Veřejná vystoupení homosexuálních křesťanů nejsou projevem umanutého gay aktivismu, nýbrž odpovědí víry na Boží povolání. „Uvěřil jsem, proto jsem také promluvil“ (2K 4,13) – tato slova si Pavel vypůjčil z žalmu, kde se k nim ještě dodává „ačkoli jsem byl velmi ztrápený.“ (Ž 116,10) V naší části světa z toho dnes pro nás bohudíky neplyne žádné velké riziko; kdybychom žili jinde, mohli bychom tím riskovat i vlastní život. Někde dokonce dvojnásobně: že se hlásíme ke Kristu, a že se netajíme svou homosexuální orientací. O to větší je naše odpovědnost a dluh vůči těm, kdo jsou ještě i dnes pro svou víru a pro své svědomí mučeni a vydáváni na smrt.

Mnohé další biblické texty by v této souvislosti měly být zmíněny; zde jsme prozatím ponechali stranou dokonce i starozákonní texty, které ve svém článku cituje Dan Drápal. Snad bude příležitost se jimi dále zabývat; to ovšem záleží zejména na ochotě druhé strany v tomto dialogu pokračovat.

Tomáš Adámek
Logos ČR, ekumenické společenství věřících gayů a leseb a jejich blízkých.
Tomáš Adámek reaguje na článek Dana Drápala, který je k dipozici na webu zde.


K pastoraci homosexuálních osob. Otevřený dopis

přidáno: 21. 8. 2012 2:05, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:25 ]

Vážení představitelé církví a náboženských obcí v České republice, 

my, níže podepsaní členové občanského sdružení Logos a jejich přátelé, podporujeme úsilí věřících gayů a leseb o integraci do společnosti, církví a náboženských obcí.

Uvědomujeme si, že současné postoje církví k homosexualitě jsou rozmanité, od vstřícných přes zdrženlivé až po vyloženě nepřátelské. Oceňujeme postoj těch z nich, které věřícím gayům a lesbám vycházejí vstříc a poskytují jim duchovní zázemí, a přejeme si rozšíření tohoto přístupu i do dalších církví. Proto vás žádáme, abyste v rámci své působnosti pověřili jednoho nebo více pastoračních pracovníků, jejichž úkolem bude zprostředkování komunikace mezi vaší církví či společenstvím a společenstvími homosexuálních věřících.

Duchovní cesty homosexuálních osob jsou rozdílné. Někteří z nich se jen obtížně smiřují se svou homosexuální orientací a hledají duchovní oporu, možná i naději vyléčení ve svém nelehkém zápasu. Pomoc v tomto hledání by měla být úkolem pastoračních pracovníků, kteří by měli k osobním potřebám homosexuálních osob přistupovat s velkou vnímavostí a citlivostí. U těch, kteří jsou skutečně Bohem povoláni k celibátu, by měl pastorační pracovník pomoci toto povolání objevit a dále upevnit. Těm, kteří jako svůj ideál vnímají spořádaný rodinný život a touží po dětech, by měl být pastorační pracovník rovněž moudrým průvodcem.

Jsou zde však také věřící gayové a lesby, pro něž je ideálem pevný homosexuální svazek založený na sdílení hlubších, zejména duchovních hodnot, jelikož ideál celibátu nebo rodinného života považují pro sebe za nedosažitelný. Někteří z nich se v souladu se svou vírou a svědomím snaží žít v zodpovědných stejnopohlavních partnerských vztazích, zatímco jiní takový vztah teprve hledají nebo po něm jen touží. Pastorační pracovník by měl i těmto lidem pomoci hledat jejich místo v církevním společenství a ocenit jejich specifická obdarování.

Konečně se na vás obracíme s žádostí, abyste poctivě reflektovali působení homosexuálních duchovních, kněží či pastorů v křesťanských církvích. Nedávno odhalené případy zneužívání mladistvých pověst církve nesporně závažným způsobem poškodily, stejně tak ji ale poškozují unáhlené závěry těch církevních představitelů, kteří ze všech homosexuálních duchovních dělají potenciální viníky. Máme naději, že homosexuální věřící včetně duchovních nechtějí být zdrojem pohoršení, ale platnými členy svých společenství, která jejich službu s rostoucí otevřeností přijímají jako dar od Boha.

Zůstáváme v pevné důvěře ve vaše moudré vedení a laskavou odpověď.

V Praze dne 15. srpna 2012
Logos ČR a další signatáři adresují tento dopis představitelům církví v ČR. Podpisy jsme sbírali na stánku při Prague Pride 2012. Pokud máte zájem podepsat také vy náš dopis, můžete tak učinit vždy před nebo po bohoslužbě v kostele Martina ve zdi na Martinské ulici v Praze

Lidé se o nás zajímají.





Slyší Bůh modlitby homosexuálů? Kázání Tomáše Adámka

přidáno: 21. 8. 2012 1:16, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:24 ]

V loňském roce, kdy se konal první ročník festivalu Prague Pride, se v jeho závěru rovněž uskutečnila bohoslužba. Mnozí se nad tím pozastavovali: jak se spojuje to bujaré karnevalové veselí a rozpustilá oslava neřesti, jak to někteří nazývají, s křesťanskou vírou, která k takovým nemravnostem nikdy neměla příliš chápavý vztah? Proč tuto „přehlídku hříchu“ jakoby legitimovat tím, že naši bohoslužbu uvedeme přímo jako součást programu festivalu?

Jsou zde gayové a lesby, kteří se v určité fázi svého života setkali s Kristem.

Odpověď na tyto otázky je poměrně prostá. Jsou zde gayové a lesby, kteří se v určité fázi svého života setkali s Kristem. Zejména na počátku v tom bylo pro mnohé z nás velké nadšení: když jsme četli o tom, že Ježíš Kristus chodil po této zemi a konal zázraky, osvobozoval lidi z jejich neduhů, z jejich strádání fyzického i psychického, upnuli jsme se k němu celou svou silou. Uvěřili jsme tomu, o čem nás svým slovem mnohokrát ujistil, „proste a bude vám dáno“.

Prosili jsme, protože s odlišnou sexuální orientací se nežije nijak snadno a zvláště dospívající člověk se s ní zpravidla smiřuje jen velmi neochotně. Jednak už tím, že se odlišuje, strhává na sebe nežádoucí pozornost svých spolužáků, stává se terčem jejich posměšků a přestává si s nimi rozumět. Proč nemůžeme být prostě jako oni? Myslím, že v tom kritickém věku jsme si to skoro všichni přáli, a to jsme ještě ani nemuseli být věřící.

Pak jsme se poprvé v modlitbě obrátili k Bohu, začali jsme číst bibli a poznávat Boží vůli, a tehdy se objevil ještě další rozhodující argument. Nechtěli jsme svým jednáním, svými slovy ani myšlenkami zarmucovat Boha. Jenže nad svými myšlenkami jsme nikdy neměli plnou kontrolu, a tak se u nás periodicky střídaly stavy zanícené zbožnosti a na druhé straně stavy živočišné pudovosti. Přesto jsme dále četli bibli i další křesťanskou literaturu, někteří třeba životopisy svatých. Postupně jsme zjišťovali, že tento zápas není ničím novým, že vlastně i velcí bibličtí svědkové a Boží muži, i když snad nebyli výslovně homosexuální, procházeli něčím velmi podobným jako my, a stejně jako my se kvůli tomu trápili.

Stále jsme se pokoušeli věřit, že přitažlivost ke stejnému pohlaví je u nás jen něčím přechodným, že to snad s léty přejde. Naše touhy byly přitom vlastně rozpolcené: toužili jsme po normálním, spořádaném životě, ano po spořádaném manželském a rodinném životě; mnozí z nás toužili i po dětech, které by nepochybně vnesly do našeho života radost a jimž bychom mohli předat něco ze sebe. Však jsme se za to také modlili a snažili jsme pro to něco i sami udělat: rozhlíželi jsme se kolem sebe a představovali si, jaké by to bylo zamilovat se do osoby opačného pohlaví. Občas jsme měli pocit, že jsme tomu už velmi blízko.

Ano, rodina – to je hodnota, která oslovuje i nás.

Člověku není dobře samotnému, a tak hledá svůj protějšek. Mnoho mladých mužů, i když si už byli dobře vědomi, že s jejich sexualitou je něco jinak, se s tím odmítlo smířit a raději se oženili, aby nebyli nápadní. I mladá lesbická žena se často raději provdala, protože si tak mohla připadat normálnější. Člověk ani nemusí být věřící, aby u něj převážila touha po poklidném rodinném životě, kdy se navenek přizpůsobí svým sousedům a může snad prožívat i jakési životní naplnění. Ano, rodina – to je hodnota, která oslovuje i nás. Kdyby se pochod pro rodinu nekonal ve stejný den jako Prague Pride, kterému jsem dal přednost, možná bych jej přišel také podpořit.

Když jsem ale včera na Václavském náměstí sledoval transparenty odpůrců pochodu Prague Pride, všiml jsem si jednoho hesla, které ještě patřilo k těm mírnějším: „Vysvobození z homosexuality je možné.“ Dovedu si představit, jak to může znít pro někoho nadějně, sám jsem se tomu po značnou část svého života pokoušel věřit. Proste, a bude vám dáno. Hledejte, a naleznete. Jenže právě ve chvílích, kdy jsem tomu byl nejblíže a vedle sebe měl ženu, která se mohla stát mou životní partnerkou, jsem si nejbolestněji uvědomil možné důsledky. Kdybych se oženil, nikdy bych se svou ženou nemohl otevřeně mluvit o svých pocitech. Po celou dobu společného života bych musel něco předstírat, tvářit se, že k ní cítím něco, co ve skutečnosti necítím. Že obdivuju její ženské křivky, když na mě ve skutečnosti nijak nepůsobí. A vlastně ještě něco horšího: po celý společný život bych ji nechtěně urážel tím, že by se musela tvářit, jako by si ničeho nevšimla. Netroufám si nikoho soudit a připouštím, že i taková manželství mohou v určité společenské atmosféře fungovat. Ještě před sto lety byla nejspíš úplně běžná, i dnes v nich stále žije mnoho lidí. Osobně však dávám přednost vztahu založenému na otevřenosti a upřímnosti, i když je to vztah dvou mužů nebo dvou žen, před tradičním monogamním vztahem muže a ženy, v jehož základu je ale neustálé předstírání, faleš a přetvářka. Dávám přednost tomu, že mám mezi ženami pár dobrých kamarádek, s nimiž si navzájem nemusíme nic namlouvat.

„Vysvobození z pokrytectví je možné. Vysvobození ze všech sebeklamů je možné.“

A tak těm, kteří mi budou před očima mávat transparentem, že vysvobození z homosexuality je možné, bych rád vzkázal: „Vysvobození z pokrytectví je možné. Vysvobození ze všech sebeklamů je možné.“ A pokud mi někdo řekne, že všichni homosexuálové skončí v pekle, pak namítnu, že i vysvobození z pekla je možné. „V úzkosti své volal jsem k Hospodinu a on mě vysvobodil,“ tak jsem to četl v jednom biblickém žalmu a prožil jsem něco podobného na vlastní kůži. Nebudu se ale na Boha zlobit, že mě sice vysvobodil z mých úzkostí a strachů, ale nevysvobodil mě z homosexuality, i když jsem se za to dlouho upřímně modlil. Bůh tě vysvobozuje ze všeho možného: z tvých hříchů, z neuróz a fobií, nakonec i z pekla, ale nezbavuje tě tvého životního údělu – s tím si musíš nějak poradit sám. Na začátku dnešní bohoslužby jsme četli Desatero přikázání, které je jakýmsi základním vodítkem pro nás lidi, podle nějž se můžeme orientovat. Není to ale hotový návod; každý z nás se v životě ocitá v tolika různých situacích, že nám s nimi ani Desatero nepomůže.

„Bůh tě vysvobozuje ze všeho možného, ale nezbavuje tě tvého životního údělu – s tím si musíš nějak poradit sám.“

Ježíšovo kázání na hoře, z nějž je také vzat náš dnešní text, není jen sbírkou příkazů a zákazů, ačkoli tam, kde některá přikázání cituje, dovádí je vlastně až k absurdním důsledkům. Jinými slovy, pokud chcete žít podle zákona, připravte se na nejhorší. Žít podle zákona znamená vyloupnout si oko a useknout ruku, jestliže tě svádí k hříchu. Kázání na hoře je ale naštěstí primárně o něčem jiném – je vyhlášením neutuchající Boží přízně pro ty, kteří nespoléhají na zákon, ale na Boží milost a lásku. Jako těžiště kázání na hoře je možno vnímat právě ten dnešní text o modlitbě, kde se mluví o Bohu jako Otci, který dává dobré dary těm, kdo ho prosí. Naše běžná zkušenost je ovšem taková, že v odpovědi na své modlitby dostáváme jen část toho, za co jsme prosili. Proč nejsou vyslyšeny všechny naše modlitby, jestliže jsou z našeho pohledu dobré? Proč nedocházejí běžně uzdravení třeba slepí, hluší nebo ochrnutí, tak jako v dobách Ježíšových? Proč jsou v našem životě věci, které nelze reparovat ani medicínskou vědou, ani vírou a modlitbou? Na to nikdo odpověď nezná, ale ve výsledku si můžeme vybrat jen jeden ze dvou přístupů. Buď se kvůli tomu budeme na Boha hněvat, zatrpkneme vůči němu, což ale nikam nevede. Nebo mu budeme děkovat za to, co jsme už od něj přijali, i při všech omezeních, která nám stále v životě zbyla. Jestliže jsem se dlouho modlil za vysvobození z homosexuality a ono nepřišlo, nebudu už Boha obtěžovat opakováním prosby, která je podle všech mých dosavadních zkušeností slepou uličkou. Raději mu budu děkovat, že mě vysvobodil z pekla, kam by mě někteří dobří lidé stále chtěli posílat. Budu se modlit, aby mi dal sílu žít v souladu se svým svědomím, abych nikdy nemusel sám sebe odsuzovat za svá vlastní rozhodnutí.

Těm, kdo během včerejšího pochodu dávali všem gayům a lesbám najevo, že už jich mají D.O.S.T., připomínám Ježíšovo zlaté pravidlo: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak ve všem jednejte s nimi.“ Jestliže si stoupnete na náměstí a mračíte se na ty, kdo se přišli prostě jen bavit, připravte se na to, že se někdo bude mračit na vás, až se budete chtít bavit vy. Pokud chcete být sami přísně souzeni, pak tedy suďte. Pokud chcete, aby vám lidé vyhrožovali peklem, posílejte do pekla jiné. Jak to včera večer pohotově glosoval jistý komentátor: „Obě strany se zaštiťují Ježíšem. Která z nich skončí v pekle, se ještě neví.“

Ježíš přišel vysvobodit z pekla jedny i druhé, homosexuály i homofoby. 

Já osobně ale věřím, že Ježíš přišel vysvobodit z pekla jedny i druhé, homosexuály i homofoby. Jestliže má ovšem něco blízko k neuróze, pak spíše než homosexualita jsou to právě různé fobie. Takže další můj vzkaz zní „Vysvobození z homofobie je možné!“ Proto jsem se včera účastnil Prague Pride, ačkoli se přiznám, že pro mě to není ani tak pochod hrdosti, jako spíš pochod vděčnosti – vděčnosti za dar života. Vděčnosti za to, že můžu být tím, kým jsem; že nemusím nic předstírat ani skrývat. Vděčnosti, že po pětadvaceti letech můžu opět stát na této kazatelně u Martina ve zdi, kde jsem v roce 1987 jako student teologie debutoval svým prvním „zkušebním“ kázáním. Hádejte, jaký jsem měl tehdy text? Byl také z kázání na hoře, hned z kraje sedmé kapitoly, jen o pár veršů dříve než ten dnešní. Začínal slovy: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“

Radujte se a veselte se spolu s námi, protože Bůh nás opět přijímá jako své ztracené syny a dcery.“

Proto nechci soudit ani homofobní kritiky Prague Pride, a stejně tak doufám, že oni nebudou soudit nás. Protože my jsme tady, jsme i v tomto kostele: gayové a lesby, kteří se v určité fázi života setkali s Kristem. Těm, kteří se rovněž ke Kristu hlásí, ale zdráhají se nás přijmout jako své bratry a sestry, bych rád vzkázal ještě poslední věc pro všechny příští ročníky Prague Pride: „Radujte se a veselte se spolu s námi, protože Bůh nás opět přijímá jako své ztracené syny a dcery.“ Amen.  

Kázání Tomáše Adámka v kostele U Martina ve zdi 19. srpna 2012, bohoslužba v závěru Prague Pride na text Matouš 7,7-12.


Nahoře: Tomáš Adámek. Dole jeho přítel David na Prague Pride 2012.

David, přítel Tomáše Adámka, pózuje s našimi skromnými transparenty vedle účastníka průvodu, kterému vzkazujeme: Vysvobození z homofóbie je možné!

Matouš 7, 7-12
7 Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

8 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

9 Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?

10 Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu?

11 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!

12 Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.

Gay pride a křesťané. Ke Stanovisku k protestům proti Prague Pride

přidáno: 23. 7. 2012 18:11, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:27 ]

Minulý týden bylo zveřejněno Stanovisko k protestům proti Prague Pride a podobným akcím, pod které se podepsalo několik signatářů především z církevních řad. Jeho znění najdete na webu Křesťan dnes zde

Publicista a koordinátor Logosu Ostrava na našich facebookových stránkách text komentuje: "Pozitivně vnímám mj. distancování se od teorie, že být homosexuálem je v podstatě jen a pouze volba jedince. Rovněž ústup od "truc" protestů je dle mého soudu velmi pozitivním trendem." 

V plném znění zveřejňujeme názor pastora a kazatele Českobratrské církve evangelické a člena výboru Logosu Tomáše Adámka. 



Před časem mě moji přátelé ze sdružení Logos žádali o reakci na vyjádření jednoho polského morálního teologa k „problému“ homosexuálních kněží na Radiu Vaticana (S papežem proti homoherezi.) K tomu jsem se necítil dostatečně kompetentní; nejsem a nikdy jsem nebyl katolíkem, tím méně katolickým knězem. Reagovat by měli spíše ti, jichž se toto vyjádření bezprostředně týká, tedy katoličtí kněží – nejspíše tak, že otevřeněji než dosud začnou mluvit také o své sexualitě (ti, kteří tak již učinili i za cenu osobních rizik a obětí, zasluhují náš respekt a uznání). Na co však mohu a chci reagovat, je aktuální zdrženlivé stanovisko několika osobností především evangelikálního tábora k protestům proti Prague Pride a podobným hnutím. Vede mě k tomu skutečnost, že s evangelikály mám přece jen více zkušeností než s katolíky; má osobní víra načerpala před lety z tohoto prostředí významné impulzy, za které jsem dodnes vděčný – třebaže moje přiznání k homosexuálním touhám se zde nesetkalo s plným pochopením. Tím spíše jsem v uvedeném stanovisku schopen rozpoznat také pozitivní a méně konfrontační trend, ačkoli v základních bodech zůstává konzistentně věrné evangelikálnímu učení. 

Prvním z těchto bodů je nezvratné přesvědčení autorů a signatářů dokumentu, že homosexuální sklony jsou v zásadě odstranitelné, tedy léčitelné. Jestliže někteří katoličtí hodnostáři doporučují, ne-li přímo ukládají terapii homosexuálním kněžím, pak evangelikální duchovní ji s lehkým srdcem nabízejí jako řešení pro všechny homosexuální křesťany. V tom případě bych je ale rád požádal, aby mi nějakého vpravdě seriózního terapeuta ukázali. Já o žádném nevím, a to jsem jej zhruba před 25 lety jako student evangelické teologie usilovně hledal právě také s pomocí těchto evangelikálních duchovních. 

Seriózní terapeuté léčící homosexuální sklony jednoduše nejsou, a i ti méně seriózní jakoby aspoň v naší části světa zalezli někam pod zem. Od myšlenky reparativní terapie ustupují dokonce i celosvětově významná ex-gay hnutí, čímž nepřímo potvrzují bezpředmětnost takových pokusů. Už i jejich mluvčí si začínají uvědomovat, že naše naděje zakotvená v Kristu nemůže být odvislá od toho, jak se vypořádáme se svými homosexuálními sklony. 

Autoři a signatáři nedávného stanoviska se dále opět velmi silně soustřeďují na etiologii homosexuality, tedy zkoumání příčin jejího vzniku, které vidí v jakési blíže nespecifikované „citové deprivaci.“ Nad takovými myšlenkami jsem kdysi také intenzivně hloubal a postupně došel k pevnému přesvědčení, že nakonec vedou pouze k pocitům ukřivděnosti a sebelítosti, nikoli blíže k Bohu a jeho království. Kromě toho, když jsem sledoval sebetrýznivé otázky vlastních rodičů i rodičů jiných homosexuálů, kde jen udělali chybu, nemohl jsem si pomoci a jaksi se to ve mně svářilo s biblickým přikázáním „Cti svého otce a  matku.“ 

Všichni ovšem děláme v životě mnoho chyb, a chyby zajisté udělali nejen naši rodiče, ale i jejich rodiče, rodiče jejich rodičů, a tak dál až k prvním lidem, kteří kdy chodili po této zemi. Nikdy by mě ale nenapadlo obviňovat své rodiče z citové deprivace, kterou mi snad mohli způsobit a tím zapříčinit mé homosexuální sklony. Vůči své již zemřelé mamince a dosud žijícímu otci nemám v této souvislosti žádné pocity křivdy a chtěl bych jim vzkázat: „Není to vaše chyba. Takové věci se prostě stávají.“ (Na okraj dodejme, že velmi podobné citové deprivaci byli v dětství patrně vystaveni také mnozí heterosexuálové, jen u nich kupodivu měla jiné důsledky; pravdivé usmíření s rodiči bývá pro ně nejednou mnohem obtížnější než pro homosexuální syny a dcery.)

Jsem přesvědčen, že cesta kupředu nevede přes neustálé pátrání po minulých příčinách současného stavu, ale spíše přes odvážné a vynalézavé rozhodování, jak se svým současným stavem naložíme do budoucna. V souvislosti s homosexuálními sklony jsme již zjistili, že reparativní terapie není reálnou možností, což bývá stále častěji přiznáváno i v poučených křesťanských kruzích. Jaké další možnosti nám tedy zbývají? Jsou všichni homosexuálové, jakmile uvěří v Boha, šmahem „odsouzeni“ k životu v celibátu, protože podle bible je přece homosexuální jednání hříšné? Je ale vůbec možné, pokud k tomu není člověk shůry obdarován, žít celibát skutečně důsledně, tedy také například bez onanie a smyslných představ? 

Věřím sice, že takto obdarovaní lidé mezi námi existují (a možná dokonce žijí plnohodnotným a naplněným životem), ale myslím, že jich není příliš mnoho. Kdo se o celibátní život pokoušeli bez tohoto specifického povolání a obdarování shůry, začali se mnohdy postupně stávat více či méně asociálními, což musím se zahanbením přiznat také jako svou vlastní zkušenost. Pohrdání tělem, ke kterému tento životní postoj zpravidla vede, je vlastní spíše jakémusi deformovanému novoplatonismu než křesťanské víře. Nakonec – opět mea culpa – může končit až tím, že si svého těla přestanu vážit a začnu s ním nakládat jako s něčím bezcenným, což už nad každou pochybnost odporuje duchu evangelia. 

Kudy ven z toho bludného kruhu? Jsem dnes více než dříve přesvědčen, že trvalý partnerský vztah dvou lidských bytostí pro většinu lidí nejlépe odráží Boží vůli, ať už se jedná o páry opačného či stejného pohlaví. Mezi nimi stejnopohlavní vztahy vždycky zůstanou spíše výjimkou, a i pokud by jich přibylo – zvláště těch opravdu kvalitních a věrných – nebude to žádná tragédie. Lidstvo kvůli tomu nevyhyne; pokud vyhyne, povedou k tomu jiné a vážnější důvody. 

Partnerský vztah ovšem z principu nelze nikomu uložit jako normu. Všechno závisí na tom, zda člověk potká „tu pravou,“ respektive „toho pravého.“ Jinými slovy někoho, o koho by sám stál a kdo by současně také stál o něj. Kde k tomu dojde, je k tomu třeba přistupovat svým způsobem jako k zázraku, tedy – řečeno jen v nepatrné nadsázce – jako ke svátosti. Vždyť v partnerském vztahu –  heterosexuálním nebo homosexuálním – nikdy nejde jen o tělesné uspokojení, ať jednostranné nebo vzájemné. Jde především o hluboké životní společenství, jehož součástí je i sdílení v duchovní rovině; dokonce se zdá, že k tomu ani nemusí být nutně oba partneři věřící – stačí, když jsou připraveni si navzájem naslouchat. 

Do partnerského vztahu ovšem málokdo z nás vstupuje jako zcela čistý a nezkažený; také přirozenost homosexuálů je poskvrněna hříchem ve stejné míře jako přirozenost všech ostatních lidí. Avšak „blaze tomu, z něhož byla sňata nepravost a jehož hřích byl přikryt.“ Nejednoho vnějšího pozorovatele budou nepochybně i v naší době homosexuální vztahy provokovat a dráždit, neboť se liší od zavedeného, staletou tradicí ozkoušeného a pro velkou část lidí spolehlivě fungujícího modelu; z toho však ještě neplyne hříšnost homosexuálních vztahů. Nevyplývá ani z biblických textů, jimiž se v této souvislosti nejčastěji argumentuje; tyto starozákonní i novozákonní texty jen ukazují, že homosexuálové jsou stejně jako všichni ostatní lidé beznadějní hříšníci, zcela odkázaní na Boží milost v Kristu. 

Nakonec bych rád poděkoval autorům a signatářům nedávného stanoviska, že se v něm nenechali strhnout ke snadnému sémantickému zkratu: pride = pýcha. Arciže je pýcha jedním z nejtěžších pokušení, před nímž se musíme mít všichni na pozoru. Avšak Prague Pride není pochodem pýchy, dokonce ani v pravém smyslu pochodem
hrdosti. Je pochodem hříšníků, kteří odmítají ke všem svým ostatním hříchům připojit ještě hřích zbabělé přetvářky a pokrytectví. A jestliže Ježíš, sám jediný spravedlivý, veřejně jedl a pil s hříšníky, tím spíše my homosexuální křesťané, sami hříšníci, budeme letos spolu s jinými hříšníky pochodovat v jednom společném průvodu.

Tomáš Adámek

Kázání Ondřeje Koláře k dvacetinám Logosu: "A Duch svatý v nás již tvoří něco nové."

přidáno: 23. 7. 2012 17:40, autor: Martin Maryška   [ Aktualizováno 26. 9. 2012 3:29 uživatelem Logos, gay křesťané ]

Dvacáté výročí založení ekumenického sdružení Logos, které připadá na letošní rok, jsme v neděli 15. července oslavili v Kobylisích společnou bohoslužbou. 

Pozdravy a poděkování kobyliskému sboru tlumočili zakladatelka společenství MUDr. Dagmar Křížková, gay aktivista Jiří Hromada a místopředseda Logos br. Tomáš Ignác Fénix. Ve svých projevech vzpomněli nejen začátky sdružení a práci kobyliského faráře Jiřího Štorka, ale kladně zhodnotili i respekt současné české společnosti ve vztahu k gayům a lesbám. Závěrečné setkání na farní zahradě pak bylo radostnou oslavou dlouhotrvajícího společenství.


Římanům 6,3-8

Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.

Křest a smrt – zvláštní spojení

Křest a smrt – zvláštní spojení. Vždyť křest chápeme hlavně jako začátek něčeho nového: nové cesty s Kristem, nového života, nové naděje. Ta novost navíc ještě bývá podtržena tím, že ke křtu velmi často přinášíme nositele nového života. Co má pár měsíců staré nemluvně společného se smrtí? Proč hned na začátku životní pouti člověka strašit s umíráním? Jistě, každý život je omezený a jednou bude ukončen, ale proč tuto smutnou skutečnost vytahovat ve chvíli, kdy se život člověka ještě ani nestačil rozběhnout a rozvinout?

Při dnešních bohoslužbách ovšem žádné dítě ani dospělého křtít nebudeme, a tak si klidně můžu dovolit připomenout i tyto souvislosti, o kterých jinak při křtech z dobrých důvodů raději mlčíme. Křest není jen přijetí něčeho nového, ale také ukončení něčeho starého. Aby se mohlo něco nového zrodit, musí něco starého zemřít.

Zdá se, že je to logický a nám všem dobře známý proces. Pozorujeme ho už v přírodě. Jeden tvor umírá, ale jeho pozůstatky přijme tvor jiný, případně ze zesnulého tvora posléze vzejde nový život. Dokonce i celé druhy odumírají a na jejich místo nastupují nové, životaschopnější. Koloběh, možná krutý, ale nezbytný, jehož není ušetřen ani člověk. Prach jsi a v prach se navrátíš, ale z tvého prachu povstane zas někdo jiný.

Umírání a zrození

Umírání a zrození, které má na mysli apoštol Pavel, ovšem s takovým přírodním koloběhem nemá nic společného. Ve skutečnosti na tom ději nic přirozeného není, je přímo protipřírodní. To, co má umřít, totiž není žádný starý, dosloužilý a opotřebovaný organismus, kterému docházejí síly, a tak musí uvolnit prostor tomu novému a svěžímu. Ve křtu má umřít jakýsi tvor, který je naopak plný sil a životní energie, a vůbec se nechce vzdát bez boje. Pavel ho sice nazývá „starým člověkem“, ale tou jeho starobou se nesmíme nechat zmást: vůbec nic nevypovídá o míře jeho houževnatosti a schopnosti klást odpor. Je starý spíš v tom smyslu, že nás doprovází už odpradávna, je starý jako lidstvo samo. A asi jen tak nezmizí, protože nevypadá vůbec unaveně a usilovně hájí svou prohranou pozici. A vede si v tom skvěle.

Když Pavel a my s ním hovoříme o starém člověku ve třetí osobě, musíme se ptát, kdo to tedy je a kde se vůbec nachází. Zde Pavlova metafora naráží na své hranice. Ano, je to cosi v nás, ale jsme to zároveň my sami. My sami, nakolik jsme se vzdálili Bohu a přiblížili se jiným mocnostem. Starého Adama v sobě neumíme nějak lokalizovat, oddělit, říci, odkud kam sahá. Bylo by vlastně velmi výhodné, kdybychom to dokázali.

Ukázat na zlo prstem

Ukázat na zlo prstem – to je někdy nutné, ale je to zároveň nebezpečné. Zlo přestává být neuchopitelné a všeobjímající a začíná být zcela konkrétním, plastickým ďáblem. A mnohem lépe se pak s ním můžeme utkat. Těžko se bojuje proti terorismu, když nikdy nevíte, který ze spolucestujících v metru se vzápětí promění ve fanatika s náloží trhaviny. Když se ale třeba ukáže na nějaký stát a řekne se, že on je tím zdrojem zla, pak se dá bojovat hezky cíleně a případně se prokázat velkými úspěchy.

Proto není divu, že v dějinách církve nechyběly snahy zlo poněkud ohraničit, aby se do něj lépe strefovalo. Terčů bylo hodně, ale asi tím nejčastějším bylo lidské tělo. Když Pavel mluví o těle, myslí tím celého člověka se vším, co k němu patří. Později se ale v křesťanství uhnízdila zhoubná představa, že tělo je špatné prostě proto, že je hmotné. Je to svůdná myšlenka: duše je prý sama o sobě čistá, jen se žel musí světem plahočit s tělem plným hříchu, které ji neustále svádí ke zlému. Však se podívejme na tělo, jak je nízké, trapné a ošklivé, takže vlastně ani není divu, že nás táhne dolů. Vpravdě duchovní člověk se musí přímo stydět, že ho má. A udělá nejlépe, když ho bude co nejvíc krotit a raději i preventivně trestat, aby moc nezbujnělo a nepřerostlo přes hlavu.

A právě proto je tak těžké toho starého člověka porazit. Je všude

Ve skutečnosti je to ale s lidským hříchem mnohem složitější. Nedá se takto jednoduše ohraničit. Jsme jím skrz naskrz prorostlí, jako ta pšenice s plevami. I naše duše je ho samozřejmě plná. Chudák tělo, na které se po staletí házela vina. A přitom je to spíš naopak. Vždyť to není žádná hmota, ale naše já, kdo se bouří proti Bohu, převrací jeho pořádky a ničí jeho dobré dary. Nejsou to žádné temné, nízké, živočišné pudy, které nás strhávají dolů. Naše duše, opité touhou po bohorovnosti, se rozhodují pro zlé. A právě proto je tak těžké toho starého člověka porazit. Je všude. Jak se ho můžeme zbavit, když jsme jím úplně prosáklí? Jak se od něj očistit, když je špína hluboko zažraná?

Starý Adam má navíc děsivou setrvačnost. Je souhrnem všeho, co vnímáme jako přirozené a co neradi opouštíme, třebaže nám to nic dobrého nepřináší a naopak nás to trápí nebo přímo zotročuje. Jsou to naše zvyky, stereotypy, struktury myšlení. Je to náš zaběhaný styl žití. Je to navyklý způsob, jak utváříme své vztahy. A můžeme jít ještě dál: jsou to nelidské tlaky ve společnosti, po staletí pěstovaná nenávist národa vůči národu, veřejné mínění masírované
ohlupující reklamou, pochybné hodnoty prohlašované za jistou cestu ke štěstí, kořistnický vztah k přírodě. Celé je to sice převrácené, ale nějak zvráceně to stále běží a prapodivně funguje; nezhroutí se to samo od sebe, třebaže bychom si to přáli.

Můžeme si to ukázat třeba na lidských předsudcích. Předsudky jsou něčím přirozeným – nebo je alespoň za přirozené označujeme, a právě to je nebezpečné. Vždyť je to prý normální být podezřívaný a ostražitý vůči někomu odlišnému a cizímu. Je to prostě pud sebezáchovy. Když se někdo liší, je možným ohrožením. Přirozenou reakcí vůči ohrožení je obrana. A nejlepší obrana je – jak známo – útok. Naproti tomu poznat důkladně toho jiného, porozumět mu a v jeho jinakosti ho respektovat – to je příliš namáhavé, zdlouhavé a nepříjemně rušící náš černobílý svět. Málokdo se toho odváží. Je to úzká, krkolomná a nepřirozená cesta. Setrvačnost v myšlení a souzení je naopak cesta široká, pohodlná, protože vyšlapaná už našimi zvířecími předky. Na jejím konci je ale nenávist a koncentrační tábory pro ty jiné.

A tak ve svých stereotypech dál žijeme, i když jimi zamořujeme své okolí i sebe samotné. Jsme zasnoubeni se starým člověkem jako s bezohledným a krutým manželem – a jako týraná žena, která nedokáže sebrat sílu, aby řekla dost, ani my neumíme prásknout dveřmi a začít něco nového. Jsme sami sobě nepřáteli. Jsme násilníkem i obětí v jednom – a ven z toho ďábelského propletence neumíme.

Tam bylo spolu s Kristem ukřižováno naše bezbožné já

A přece existuje cesta ven. My sami tu úzkou cestu najít nedokážeme, ale někdo jiný ji pro nás prorazil. Stálo ho to hodně – vlastní smrt. Tato smrt pro nás byla požehnáním. On do ní stáhl vše, co nás ohrožuje. Stáhl do ní ten propletenec zla, v kterém vězíme. Stáhl do ní to staré, co tady už celé věky straší a ne a ne vyklidit prostor. Zvenku se jeho smrt jevila jako vítězství zla – ale ve skutečnosti byla porážkou všeho ďábelského. V té smrti umřel každý z nás. Na Golgotě utrpělo smrtelnou ránu naše sobectví, touha ovládat a zneužívat druhé, naše bohorovnost. Tam bylo spolu s Kristem ukřižováno naše bezbožné já.

Křest svatý je pak znamením tohoto velikého vítězství pro nás. Když se Martin Luther cítil být ohrožen ďáblem, napsal prý na svůj stůl: Jsem pokřtěn! I když podléhám pokušení, i když klesám pod tíhou svých vin, i když se moje víra otřásá – Bůh ve mně už zvítězil. Nikdo jiný než on nade mnou nemá a nebude mít moc.

Jsem pokřtěn!

Nezapomeňme ale, že to vítězství bylo draze vykoupeno. Proto Pavel nejprve zdůrazňuje: byli jsme spolu s Kristem pohřbeni v jeho smrt. Jsme-li ve křtu s Kristem nerozlučně spojeni, pak si musíme nechat líbit, že spolu s ním nejprve umíráme. Už teď, během života, bude muset mnohé v nás umřít. Žádná hladká a bezproblémová proměna, ale smrt. Dokonce mnohonásobná, ano přímo každodenní; bude to neustálé umírání. Bude to bolet, tak jako to bolí, když se třeba závislý zbavuje své závislosti – nebo když se společnost, v níž bylo po desetiletí hrubě pošlapáváno právo, učí úctě k zákonům a pravidlům spolužití.

Spolu s Kristem ovšem budeme mít účast také na jeho slavném zmrtvýchvstání. Dobře si povšimněme, že o tom Pavel hovoří v budoucím čase. Starý člověk – to je něco, co už mám za sebou. To je minulost, i když má velmi dlouhá chapadla, zasahující i do naší přítomnosti. Ale nový život nás teprve čeká. I Pavel občas dokázal radostí vykřiknout: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! Ale obvykle se spíš pokorně a střízlivě držel
zpátky: prozatím se můžeme chlubit jen svou nadějí, že dosáhneme Boží slávy, ale ve slávě ještě nejsme.

A Duch svatý v nás již tvoří něco nové. 

Vzkříšení nás teprve čeká. Vlastně do konce našich dnů tu bude to staré více nebo méně přítomno. Tak jako pro závislého člověka bude až do konce jeho dnů velkým pokušením sklenička nebo blikající automat, bude každý z nás neustále bojovat s různými nástrahami starého člověka. Máme ho příliš hluboko pod kůží na to, abychom se ho dokázali úplně zbavit. Ještě mnoho umírání máme před sebou. Ale tu hlavní, nejdůležitější smrt už máme za
sebou. Jsme pokřtěni. A Duch svatý v nás již tvoří něco nové. Amen.

20 let Logosu, sborová bohoslužba v Praze (aktualizováno)

přidáno: 15. 6. 2012 4:01, autor: Logos, gay křesťané   [ aktualizováno 28. 9. 2012 5:29 ]

PRAHA – Počátkem školních prázdnin uplynulo už 20 let od chvíle, kdy se věřící gayové a lesby v České republice obrátili na faráře a staršovstvo evangelického sboru v Praze – Kobylisích, aby se zde mohli pravidelně setkávat. Od té doby naše spolupráce s kostelem U Jákobova žebříku nepřetržitě pokračuje. Svou vděčnost za přijetí, kterého se nám zde dostává, vyjádříme při společné bohoslužbě s místním sborem v neděli 15. července 2012 od 9.30 hodin. Bohoslužbu povede farář Ondřej Kolář; svou účast přislíbila řada osobností dlouhodobě se zasazujících o práva gay a lesbické menšiny v naší zemi (Dagmar Křížková, Jiří Hromada a další). 

Pořadatelem bohoslužby je farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze – Kobylisích, U školské zahrady 1, ve spolupráci s občanským sdružením Logos Česká republika. Zváni jsou k ní všichni lidé dobré vůle – gayové a lesby hlásící se ke křesťanství nebo s ním sympatizující, křesťané hlásící se k homosexuální orientaci nebo ji akceptující. 

Logos se nevymezuje konfesně: mnozí účastníci našich setkání jsou katolíci, někteří jsou evangelíci nebo členové evangelikálních a letničních denominací, objevují se také pravoslavní křesťané a členové židovské obce. Tím se učíme ekumenickému smýšlení a společně vytváříme jedno pestrobarevné společenství víry. 

V tomto duchu otevřenosti, vzájemné tolerance a pluralistického prožívání víry se ponese také naše bohoslužba 15. července. Naše sebepochopení objasňuje současný předseda Logosu Martin Maryška: „Považujeme se za lidi hledající, kteří chtějí rozvíjet svůj duchovní život. Naše menšinová sexuální orientace nás učí být tolerantními k jiným názorům, postojům, životním zkušenostem, k odlišnosti.“ 

Křesťanské církve a jednotliví křesťané nejsou ovšem v názoru na homosexualitu zajedno, ale v rostoucí míře se nám dostává porozumivých a vstřícných reakcí i od těch křesťanských osobností a uskupení, od nichž bychom se je dříve neodvážili očekávat, včetně některých katolických biskupů a duchovních evangelikálního zaměření. 

Jak se stavíme k homosexuální orientaci my sami? „Nesnažíme se homosexualitu léčit. Věříme, že nás všechny bez rozdílu Bůh miluje právě takové, jaké nás stvořil, a že nám všem chce dopřát plnou radost z lásky ke druhému člověku, radost z toho, že můžeme a dokážeme milovat a že jsme milováni. To vystihuje také naše heslo: Kořeníme církev,“ říká jeden z duchovních pastorů Logosu Tomáš Adámek. 

Dveře kostela U Jákobova žebříku v Praze – Kobylisích budou v neděli 15. července před 9.30 otevřeny všem příchozím. Počínaje zářím budou pak opět otevřeny každou první neděli v měsíci od 15 hodin při pravidelných schůzkách Logosu.
Logos je nejstarší stále existující LGBTQ organizací v České republice. V neděli 15. července v 9.30 hodin oslavíme jednotu v různorodosti a Boha společnou bohoslužbou s naším domácím sborem Českobratrské církve evangelické U Jákobova žebříku v Kobylisích.

1-10 of 10